Po úmrtí královny Alžběty II. bylo vyřčeno mnoho slov. Obdivných, úctyplných, děkovných. Přesto mi připadá důležitější, jak to zasáhlo Brity, Kanaďany, Australany, ale také Skandinávce nebo Čechy. Zemřel někdo blízký a zároveň nedotknutelný. Opěrný bod. Trvalá součást našich životů. Zabolelo to, jako by se ulouplo kus srdce.

Není to přitom dáno korunou, kterou britská panovnice nosila. Monarchii mají Nizozemci, Dánové, Norové či Švédové, ale jména jejich vládců si při vší úctě vybaví jen málokdo. Alžbětina popularita a všeobecná známost nespočívala ani v délce její vlády. Byla zkrátka symbolem oddanosti své vlasti.

Může být podobným nadstranickým svorníkem nějaký politik? Z podstaty věci asi ne. Pozice získaná díky krvi a volená funkce jsou dva mimoběžné příběhy. Do první role se člověk rodí, druhou si musí vybojovat. U obou však platí, že je jen na dané osobnosti, jak ji naplní. A není klišé, když se v dané souvislosti mluví o službě. Právě tento pojem je klíčem k Alžbětině místu v dějinách. Pojala svou misi jako úděl. Bez ohledu na vlastní pocity, přání, touhy. Sloužila Velké Británii a jejím občanům.

Zmíněný rozměr klasickým politikům, kteří získávají hlasy ve volbách, často chybí. Už v kampani mnohdy vědomě slibují to, co nikdy nemohou a ani nechtějí splnit. Nízké daně, vyrovnaný rozpočet, skvělou zdravotní péči bez vyšších nákladů, penzijní reformu, zeštíhlení státní správy a její digitalizaci. Každý volič může doplnit desítky vět, jež zazněly na náměstích a debatách, aby se nikdy nepotkaly s realitou.

Kateřina Perknerová
Kdo jinému jámu kopá...

Pamatujete si třeba na slova Miloše Zemana, že bude prezidentem dolních deseti milionů lidí? Ve skutečnosti sloužil Martinu Nejedlému, Vratislavu Mynářovia Miloši Balákovi. Škoda že se místo okázalých poct zesnulé panovnici aspoň o píď nepřiblížil jejímu pojetí vlády. Za pár měsíců nás čeká prezidentská volba. Nemá smysl si namlouvat, že zvítězí někdo podobný T. G. Masarykovi nebo Václavu Havlovi. Ti zastávali svůj úřad v převratných časech a oba se osvědčili na výbornou. Pokud by byli zvoleni v klidnějších dobách, možná by jejich historický odkaz nebyl zdaleka tak famózní.

Budoucí prezident se sice funkce ujme také v turbulentní éře, avšak jeho posláním bude spíš vášně mírnit než stát v čele davů na revolučním pódiu. Vraťme se proto ke „službě zemi“. Schopnost naplnit toto kritérium by podle mě měla být podstatnou součástí výběru příští hlavy České republiky.