Víte, jak to udělat, aby dřevo pokryly vypálené klikyháky podobné blesku? Jde o Lichtenbergovy obrazce. Pokud lékař najde tyto obrazce na pokožce pacienta nebo zesnulého, má jistotu, že ho zasáhl blesk nebo se přiblížil k velmi vysokému napětí.

„Pokud chcete mít Lichtenbergovy obrazce na dřevě, stačí vám vysoké napětí, trafo a dřevěný objekt potřený vodivou kapalinou. Když mezi elektrodami hoří oblouk, zanechává ve dřevě tyto náhodně vypálené obrazce podobné blesku. Je to docela náročná technologie, ale vymyslel jsem, jak se to dá zvládnout u nás ve stodole,“ představil Petr Kruk svou silnou stránku: pravé chalupářské kutilství.

„Vysoké napětí už ve stodole mám, takže stačilo vzít mikrovlnou troubu ze smeťáku a upravit ji, aby to fungovalo. Nic nového jsem nevymyslel, Lichtenbergovy obrazce jsou známé odhadem dvě století. Jen jsem si to chtěl zkusit a pobavit při tom sebe i vnoučky. Dělám to na vlastní riziko a všechny varuji, že vysoké napětí může zabít. Je to krásné, ale vy to doma sami rozhodně nezkoušejte,“ popsal Petr Kruk krásu i riziko Lichtenbergových obrazců. Pokud pacient úraz proudem přežije, obvykle mu tyto obrazce z pokožky do 24 hodin zmizí. Na dřevu zůstanou vypálené navždy.

Dřevo jako kronika

Bartultovice všichni znají jako hraniční přechod, ale jen málokdo najde důvod odbočit z frekventované silnice do obce. Přesto se zde na vernisáži výstavy Chalupářské dřevěnění sešlo na 80 hostů. „Poslal jsem pozvánky kolegům z Vítkovic, kteří byli zvědaví. Věděli, že se celý život bavím dřevem, ale nikdy neviděli moje dílo pohromadě, a já vlastně taky ne. Nejstarší misku z ořechu jsem dělal na vojně, takže výstava je současně kronika mého života, Ještě nikdy jsem svou práci takto souborně nevystavoval,“ představil Petr Kruk své životní dílo.

Když má někdo narozeniny, dostane od něj dřevo. A pokud mu chcete udělat radost, darujte mu kus dřeva. Může být klidně i degradované. On už si v něm krásu a ladné tvary najde. „Když jedu na návštěvu nějaké rodiny, vezu dětem dřevěné hračky. Skládací, nerozbitné i hryzací. Na oplátku jim na návštěvě jdu zkontrolovat zahradu a dřevník, co tam mají za dřevo. Pro mě je kus dřeva nejkrásnější suvenýr z cest a vzpomínka na kamaráda, u kterého jsem špalek nebo fošnu objevil. Rozřezat a spálit dřevo umí každý, ale já vidím tisíce jiných možností, co by se s ním dalo dělat,“ uzavřel Petr Kruk povídání o svém díle.