Česky byla kniha vydaná v roce 1937, v roce 1959 vyšla v německém a v roce 1961 v anglickém překladu – současně v Londýně a New Yorku. K anglickému vydání napsal vzpomínky na bratra František Langer. Později s těmito vzpomínkami vyšla kniha i v českém vydání. Jiří Langer zahynul za druhé světové války v koncentračním táboře v Osvětimi.

Děda obou Langrů byl židovský obchodník ve Starém Ransku. Jak píše spisovatel, většina židovských rodin ve střední Evropě žila kolem roku 1900 vlažným náboženským životem. „Můj děd z otcovy strany žil v horácké vesnici, Staré Ransko se jmenovala a byla postavena kdysi kolem železáren, z kterých v mém dětství zbývaly už jen zříceniny. Železárny založil kardinál Dietrichstein v polovině 17. století a přivedl si do vsi z Holandska svého hofjuda. To byl náš nejstarší známý předek a potom naše rodina žila v jedné vsi a v jedné chalupě víc než 250 let.

Pamatuji se na dědečka, byl jsem u něho několikrát, jednou celé školní prázdniny. Byl vysoký, hubený a jako všichni vesničané měl bradu a tváře čistě oholené, nikoliv však břitvou, ta se nesměla dotknout skrání poctivého žida, ale nějakým vápenným preparátem, po kterém se vousy mohly setřít pouhou třískou. Kromě políček měl obchůdek, do kterého přivážel zboží z nejbližšího nádraží (ve Ždírci) na trakaři, a když měl koně, někdy jimi obchodoval, tedy na košatinovém vozíku.

Vídal jsem ho ráno, jak si vázal obřadní řemínky, a při modlení jistě hebrejským modlitbám ještě rozuměl, uměl dokonce hebrejsky psát. Německy se slušně domluvil a česky mluvil jako kdokoliv ze vsi, i s jejím horáckým přízvukem. Na páteční, sobotní a sváteční bohoslužby se v blízkém městečku scházel se židy z okolí, babička, to se rozumí, vařila přísnou košer stravu a zachovávala všecky rituální zvyklosti.

Dědeček byl stejně chudý jako ostatní sousedé, a kromě těch odchylek, na které byla vesnice zvyklá, žil stejně jako oni, a v dobrém přátelství. Když zemřel, nejen celá vesnice, ale i jeho přátelé ze širokého okolí ho doprovázeli na desítkách a desítkách žebřinových vozů k židovskému hřbitovu v Chotěboři, vzdálenému tři hodiny pomalé pohřební jízdy.“

vybral Pavel Vomela