V neuvěřitelném vichru, jaký v Havlíčkově Borové vane několikrát do roka a jehož síla dokázala přerušit i dodávku elektrické energie, jsme v sobotu 30. října a v pondělí 1. listopadu zasadili dvě stovky třešní v Havlíčkově aleji. Ve většině případů si přišly třešeň zasadit celé rodiny, ale množství stromů zasadili i včelaři, svůj strom má základní a mateřská škola či městys Havlíčkova Borová a další instituce. Rodiče kupovali stromy pro své děti, prarodiče „mladým“, dokonce má být zasazený strom i dárkem a překvapením. Zdaleka však nešlo jen o borovské občany, strom chtěli mít v Havlíčkově aleji i chalupáři nebo lidé úplně z jiných míst republiky, kteří mají k městysi nějakou vazbu či vztah.

„Osázet starou Podstráneckou cestu už chtěli v minulých letech místní myslivci a včelaři. Dokonce s tím kdysi začali, pár stromů vzadu bylo původních, nyní budou přesazeny. Nově jsme vybrali třešeň, mimo jiné proto, že má bílé květy a červené plody, což koresponduje s Havlíčkovým mottem – Moje barvy červená a bílá, dědictví mé poctivost a síla,“ uvedl starosta Přemysl Tonar. Ten velmi oceňuje práci řady lidí z Havlíčkovy Borové, kteří pomáhali.

Jak nápad vznikl? „Havlíčkova alej mě napadla, když jsem četl o případu obce Rohatec, kde k výročí 750 let od založení vysázeli 750 stromů. Jako historik znám kroniky Borové a narazil jsem v nich na několik zmínek o tom, že Borovští během různých výročí, často spjatých s Havlíčkem či oslavami vzniku republiky ve 20. a 30. letech 20. století, vysázeli různé památné stromy či dokonce kus lesa. Současná alej má být tedy zároveň pokračováním této tradice, o níž třeba ani současníci neví, že jejich předci započali,“ vysvětluje historik brodského Muzea Vysočiny Ondřej Neubauer.

Sám Havlíček používá jako příměr sázení stromů v článku Sbírky na naše národní divadlo v časopise Slovan (12. 7. 1851): „Kdo seje les, kdo zakládá sad, zřídka se dočká sám ovoce a užitku: ale jak bídný by byl svět, kdyby proto již nikdo sady zakládati a lesy síti nechtěl? Kdo tedy se chce ujímati lidu, musí k tomu míti jiné a vyšší pohnutky nežli vděčnost a odměnu od něho: ve zdaru svého díla, ve svém srdci a ve vděčném přátelském uznání malého počtu svých stejně smýšlejících musí hledati jedinou odměnu, nechce-li býti brzy zklamán.“ Ještě v roce 1855 po návratu z Brixenu, když Karel Havlíček pobýval v domě svého bratra Františka v Německém Brodě, zabýval se dle Františka Drašnara zahradnickými pracemi a vysadil nové lípy na okraji zahrad.

Havlíčkova alej bude dalším místem, které ponese jeho jméno. „Kromě Havlíčkových ulic, náměstí či jiných míst, máme však dochovány i fotky lodi, která nesla jeho jméno či také těžebního dolu. Šlo o Důl Rožná nedaleko Bystřice nad Pernštejnem. A nesmíme zapomínat, že Havlíčkovo jméno nesl třeba i střelecký pluk či sokolská župa,“ dodal Ondřej Neubauer. Ten doufá, že Havlíčkova alej v Borové s výhledem na kostelík se stane do budoucna vyhledávaným místem odpočinku, cílem procházek seniorů i rodin s dětmi. Dopomoci by tomu mohla také naučná stezka, která by měla začínat u Havlíčkova rodného domu a směřovat kolem fary, kostela, míjet alej a vést zpět na náměstí.

Hana Tonarová