Poslední týdny jsem čím dál častěji nacházel články o tom, jak je kvůli opravě hráze odpuštěná voda z Dalešické přehrady a nízká hladina tak výjimečně odkrývá místa, která jsou roky zatopená. Nedalo mi to a musel jsem to také omrknout. Velké štěstí je, že přehrada začíná asi deset kilometrů od místa, kde bydlím, takže jsem tam byl autem za pár minut.

Nízký stav vody Dalešické přehrady nabízel mimořádnou podívanou a umožnil vstoupit na místa, která jindy bývají zatopená.Nízký stav vody Dalešické přehrady nabízel mimořádnou podívanou a umožnil vstoupit na místa, která jindy bývají zatopená.Zdroj: Štěpán Dvořák

Zaparkoval jsem u hřbitova v obci Vladislav a vyrazil po levém břehu po zelené značce. Mezi samotou Prachovna a Čermákovým mlýnem se nachází jez, který bývá za normálního stavu poslední, protože dál už se korytem rozlévá hladina přehrady. Tentokrát se ale za jezem nacházelo široké a bahnité koryto jehož středem tekla stále řeka. Protože celý rok byla přehrada plná a vodu odpustili až v posledních týdnech, bahno v korytě ještě nebylo vyschlé a nešlo se tudy pohybovat. Musel jsem to tedy brát těsně kolem původního břehu. I tak mi to ale občas uklouzlo a během několika minut jsem měl boty i návleky úplně od bahna a mokré.

Zámecký park v Budišově
Za sfingami do Budišova. Projděte se kolem zámku a přilehlým parkem

U bývalého Jirkasova mlýna, kde byl odkrytý další splav jsem se vydrápal na Kozí skálu, ze které jsem měl krásný výhled do údolí, kterým protékala v černém korytě jen malá říčka. Přes další skálu jsem seběhl zpátky k vodě a pokračoval až pod skálu Halířka, kde byla stále jen řeka, takže bylo možné celou skálu podejít spodem, což jsem ještě nikdy neviděl. Opět jsem se prudkou stráni vydrápal nahoru, kde se kromě trampského pomníku a lavičky nachází kříž, který prozradí, že se jedná o Halířovu skálu v údolí Stříbrné řeky. Po hraně skály jsem seběhl zpátky k vodě, kde už bylo trochu znát, že se hladina rozšiřuje.

Lesem po cestách i mimo cesty jsem se dostal k prvnímu přístavišti Koněšín. Přeběhl jsem po velké Koněšínské pláži, která byla plná lodí na suchu a rybářů lovících si večeři. Na chvíli jsem se vrátil na zelenou značku, po které jsem se dostal nahoru k chatové oblasti Kozlany. Kolem dalšího trampského pomníku a Maxova kříže jsem seběhl o něco níže ke Kozlovským skalám, odkud jsem měl krásný výhled na poloostrov (za plného stavu vody ostrov) se zříceninou hradu Kozlov. Společně s dalšími turisty, kterým jsem ukázal cestu mezi skalami, jsem se na poloostrov zaběhl podívat.

Na výletě v Jinošově u Náměště nad Oslavou
Při procházce jinošovskou oborou narazíte i na zajímavé stavby

Po návratu jsem pokračoval dále kolem břehu, odkud byl v přehradě krásně vidět skalní útvar Žabák. Když je plný stav vody, je schovaný pod hladinou. Tentokrát čněl do výše několika metrů a byl spojen se břehem tak, že by se na něj dalo dostat suchou nohou. Po kamenitém břehu jsem se dostal k tábořišti lavičky, kde se v zátoce nacházel další poloostrov (za plného stavu vody opět ostrov). Vyběhl jsem nahoru nad údolí, abych měl lepší výhled. Po návratu k tábořišti jsem se vydrápal na druhou stranu, kde se nachází dlouhý pás skal.

O kousek dál jsem se dostal ke Stropešínskému mostu, pod kterým právě plul parník Horácko. Asi z poloviny mostu byl krásný výhled na poloostrov Krokodýl, který bývá po většinu času ostrov. Tentokrát na něj vedla téměř dálnice, kde se to lidmi jen hemžilo. Přes skály Šest kaladonů a Malá Wilsonka jsem se náročným traverzem nad přehradou dostal do autocampu Wilsonka, pojmenovaného podle skály stojící opodál. Wilsonova skála je největší skála na Dalešické přehradě. Za normálního stavu je přibližně polovina pod vodou a polovina nad vodou. Za tohoto stavu vody jsem tak měl možnost dívat se na největší skálu široko daleko. Vyběhl jsem nahoru, kde se nachází vyhlídkové místo. V létě bylo opraveno zábradlí a vybudované nové přístupové schody, takže je mnohem přístupnější a bezpečnější. A bylo to znát. Důchodce s hůlkami jsem tam totiž ještě nikdy před tím neviděl. Pokochal jsem se výhledem a úkol dnešního dne doběhnout ještě za slunečního svitu na Wilsonovu skálu byl splněn.

Bývalá ozdravovna je opuštěná. Objekt v romantické zalesněné krajině nadále chátrá.
Jako zlý sen. Pusté pokoje i ordinace. Ozdravovna marně čeká na děti i personál

Následující část přehrady už moc zajímavá není, takže jsem pro urychlení pokračoval po silnici. Proběhl jsem obcemi Hartvíkovice i Popůvky a přes Kramolín jsem se po západu slunce dostal na hráz Dalešické přehrady. S výškou sto metrů se jedná o nejvyšší hráz v České republice a druhou nejvyšší sypanou hráz v Evropě. Podíval jsem se na opravu, kvůli které je odpuštěná voda, což zatím vypadalo jen jako jeden bagr přemísťující kameny.

Protože se po západu slunce výrazně ochladilo, oblékl jsem na sebe druhou vrstvu oblečení. Nasadil jsem čelovku a vydal se na zpáteční cestu po druhém břehu přehrady značené červenou značkou. Protože už jsem se kvůli tmě nikde nezastavoval, utíkalo to příjemně rychle. Za hodinu jsem minul obec Stropešín, za kterou čekala poslední část přehrady. Ta byla sice trochu náročnější, ale aspoň jsem se zahřál, když teploty spadly pod bod mrazu. Proběhl jsem obcí Číměř a před devátou hodinou večerní se vrátil zpátky do obce Vladislav k autu.

Protože jsem měl z celodenního běhání hlad jako vlk, nejel jsem hned domů, ale nejprve na jídlo. Běh v údolí kolem odpuštěné Dalešické přehrady byl hodně náročný. Ale stálo to za to, protože takhle nízko jsem hladinu vody ještě nikdy nezažil. Díky tomu jsem viděl mnoho míst, která jsou většinou schovaná pod vodní hladinou. A protože oprava hráze má potrvat až do konce roku, bude mnoho příležitostí se tam znova podívat. Třeba v zimě až zem zmrzne a bude možné se pohybovat přímo v odkrytém korytě.

Štěpán Dvořák