Především malá osobní odbočka. Odbočka k tomu, jak strašně dávno to je, když jde o 30 let. Když mi bylo 9 let, byl rok 1965 a mohutně se tehdy slavilo 20 výročí konce druhé světové války. Jeden pořad za druhým, rozhlas i televize, celý jeden TV celostátní program k dispozici (druhý TV program byl až od roku 1970). Seriál směr Praha. Vítězství. Pobeda. Se SSSR na věčné časy a nikdy jinak. Všechno jsem to tehdy hltal, historie světové války mne opravdu zajímala (a hra na vojáky a partyzány byla v té době velmi oblíbenou klukovskou zábavou; ratatata Olda, pokropil jsem nepřítele, který byl v dalším kole hry zase spolubojovník ….). Proč to připomínám. Říkal jsem si tehdy, jak je to strašně dávno. 20 let. Vždyť v té době to bylo víc jak dvounásobek mého tehdejšího života. Dávnověk …

Nyní před sebou máme 30 výročí roku 1989, je to skoro polovina mého nynějšího života (bylo mi tehdy 33 let a byl jsem mladistvý a nerozvážný …). Co k tomu sepsat… Co se tehdy kdy dělo, když paměť selhává a spolehlivé podklady při psaní tohoto textu k dispozici nemám. Vůbec již se nechci pouštět do osobního hodnocení našich (svých) tehdejších kroků, činů. To ať dělají historici. Nebo kriminalisté J. Ale pro mne je to docela uzavřená kapitola, žijeme již v úplně jiném světě a s jinými problémy.

Proč se domnívám, že ten nynější svět je úplně jiný, než v roce 1989? Vezměme například telefony. V roce 1990, když jsem měl tu čest stanout v Havlíčkově Brodě na radnici, dostal jsem jako nový funkcionář protekčně domů pevný telefon. Mít doma telefon, to byla tehdy docela výsada. Neexistovat internet, sociální sítě, fake news. Svět byl úplně jiný. Již třeba tím, že jsme tehdy měli jednoho jediného společného nepřítele, tehdejší starý režim. Všechny nynější půtky ve veřejném prostoru (mnohdy malicherné…) převažoval tehdy obrovský hlad po svobodě, po návratu do Evropy, po nastolení normálního režimu, po zbavení se diktátu a vedoucí úlohy jediné strany.

Nabízí se docela často otázka, zda ten rok 1989 sál za to. Jistě na tuto otázku můžeme poskytnout množství odpovědí, jak kdo to cítí. Pokusím se o názor ze svého úhlu pohledu. Podle mne to rozhodně stálo za to. Tehdy vyžadované svobody přeci máme. Možná je neumíme všichni nějak dobře uchopit, ale máme je.

Svoboda slova je skutečně téměř absolutní. Nejsme zatím postiženi vlnou superkorektnosti, která v některých zemích již začíná kolidovat se svobodou projevu. U nás to zatím není, kdo chce cokoli publikovat, může, komu se to nelíbí, může se bránit, třeba až u soudu. O tom je svoboda projevu (pomiňme nyní, že vymahatelnost práva je náročná věc, soudy někdy rozhodují neuvěřitelně zdlouhavě; na to recept nemám).

Svoboda pohybu a cestování není absolutní. Je bohužel mnoho míst na zeměkouli, která nejsou bezpečná z nejrůznějších důvodů. A není vhodné tam jet. Někde nám nedají vízum. Ale kam cestovat lze, to je obrovské množství destinací a patřím se svou ženou k těm, kdo si volné cestování rádi plnými doušky užívají.

Svoboda podnikání je regulována zákony (jako ostatně všude jinde), není to jistě snadné, ale kdo má schopnosti a nápad, uplatní se. Rozhlédněme se bez předsudků kolem sebe, kolik solidně prosperujících firem, obchodů a podniků zde je. Třeba sekačky Spider, pro mne úžasný příklad úspěchu podnikavého a cílevědomého člověka s výborným nápadem. Firma B-Tech pana Urbana, paní Hejkalová s jejím knižním trhem, pan Novotný s jeho nakladatelstvím Petrkov a prosperujícím knižním obchodem s kavárnou…. A mnoho dalších.

A je ještě jedna věc, která mne naplňuje nemalým optimismem. Je to o tom, jak košatě se rozvíjí občanská společnost (přes všechna protivenství, která jí někdy někteří mocní kladou do cesty). Rozhlédněme se bez předsudků, kolik je okolo úžasných iniciativ. Kolik jednotlivců či skupin dokáže zorganizovat nějakou akci, besedu, koncert, přednášku, sportovní klání, promítání …. Říkalo se kdysi: „Havlíčkův Brod, kultury hrob“. Jsem přesvědčen, že již to dávno neplatí. Najdou se dokonce tací, kteří zorganizují pro veřejnost brodění přes řeku Sázavu. Skvělé. Najdou se tací, kteří se pustí prakticky s holýma rukama do rekonstrukce zanedbaného kostelíka Svaté Kateřiny. Úžasné. Člověk často neví, kterou z mnoha akcí si vybrat a některou prostě nestihne.

Že se naše politická reprezentace (sami si ji volíme…) občas nedokáže dohodnout na některých důležitých tématech (důchodová reforma, strašák předlužení, ochrana životního prostředí…) je sice smutné, ale v demokratických zemích to tak občas bývá. Jak třeba říkal Jaroslav Hutka, když se velcí politici občas zblázní (a to prý se někdy stalo i v jinak stabilním v Holandsku, kde on po emigraci žil), je důležité umět přežít ve své obci a v příštích volbách ty velké politiky vyměnit.

Názornou ukázkou, jak obtížné je ve svobodné společnosti dospět ke společnému řešení obtížného tématu, je současná debata ve Velké Británii (v zemi s obrovskou historickou demokratickou tradicí) ohledně brexitu. Je to místy docela děsivé, až traumatické, ale svobodná společnost by se měla umět vyrovnat i s takovou situací. Aniž by nastoupil nějaký diktátor, jak se v minulosti občas stalo …. Je to těžké, někdy i mimořádně těžké, svobodně diskutovat a hledat společné řešení těžkého tématu. Ale historie jednoznačně ukazuje, že pokud demokracie a svoboda selžou, nástupnické režimy, mnohdy diktátorské (lid někdy sám volá, že chce silnou vůdčí osobnost…) jsou ve svých důsledcích vždy horší, dříve či později.

Co mne osobně na současné situaci v ČR moc netěší je naše malá schopnost diskutovat, naslouchat názory protistrany. Svoboda není to, že bude vždy po mém. Zkusme hledat tzv. win-win řešení, nesnažit se protistranu zcela deklasovat, pošpinit. Že má někdo jiný názor, to přeci neznamená, že je padouch. Jde o věc, nebo o ego?

Třeba s přítelem z disentu s Honzou Schneiderem se v názorech na některé věci současného světa občas neshodneme (Zeman, Babiš, Putin …), ale to nám nijak nebrání ve výboru našeho okrašlovacího spolku Budoucnost spoustu konkrétních věcí dohodnout a pak i realizovat. A radovat se, když se něco povede. A jít dál.

Tedy pokud si mohu ve svém věku již dovolit závěrem nějaké doporučení, naslouchejme si, diskutujme, hledejme společné. Učme se. Učení opravdu může být celoživotní. Stále přicházejí novinky, stojí za to je znát. A naučme se nakládat se svými svobodami.A zcela závěrem. Pamatujme, že z téhle planety není kam utéct. Vesmír okolo je buď mrazivý, nebo příliš horký. Snažme se si ten úžasný ostrov pestrého života v nepatrném koutku nedohledného vesmíru nezničit.

Autor: Tomáš Holenda