Třicetiletá válka zanechala v lidech velkou bolestnou ránu, násobenou hladem a nemocemi. Vojenské hordy Švédů a žoldáků nejtvrdšího zrna z celé Evropy i císařské vojsko se valily krajinou jako větrná smršť a lidé mnohdy umírali pro skývu chleba. Vojáci obou stran kradli lidem jídlo, ošacení, obilí, dobytek i píci pro koně. Ubozí lidé z vesnic a měst prchali, aby zachránili alespoň holé životy před hordami žoldáků rozsévajících smrt a drancování. Zkroušené obyvatelstvo se bránilo svým způsobem, a nejednou se dokázalo postavit na odpor svým trýznitelům. Nejinak tomu bylo na Chotěbořsku, obyvatelé vsí i měst utíkali se svými ženami a dětmi do lesů.

Značná část půdy ležela ladem, a tak lidé hladověli. Není divu, že vypukl v řadě míst mor, kterému padlo za oběť vše, co ještě žilo. Často se stávalo, že žoldnéři přišli do vesnic, které byly opuštěné. Vesničané neviděli jiné obrany, než že ze zálohy svých skrýší přepadávali jednotlivé vetřelce a pobíjeli je. Obě válčící strany měly velké problémy se zásobováním proviantem a tak si vojáci obstarávali jídlo násilím a loupežemi.

Děti ze Zboží letos nevyrazily.
Ve Zboží se letos neřehtalo

V lesích žily vedle sebe celé vesnice ve strachu ve dne i v noci, že budou přepadeni a oloupeni. Poté, co se roznesla zpráva o řádění vojsk v několika vsích a hustý dým začal stoupat ze zapálených domů, uchýlila se řada obyvatel Vilémova, Ouhrova, Příbrami a dalších vsí do hustých lesů nedaleko Borecké skály. Snažili se využít jam, jenž tu zanechali Kutnohorští. Ti tu před časem hledali nová stříbrná ložiska.

Podle stezky vedoucí do královské Chotěboře bylo několik hlídek, které se mezi sebou dorozumívaly zvuky ptáků. V lese se ozývalo zlověstné šumění a praskání i tehdy, když do krajiny vstoupila noc a měsíc stříbřil bledými paprsky keře a konečky trav. Několik mužů ozbrojených sekyrami, vidlemi a kosami z mlází sledovalo cíp cesty, když se náhle ozval klapot kopyt, který stále sílil. Za chvíli bylo jasno, že se jedná o jednoho nebo dva jezdce, nejspíš opozdilce. Před pár hodinami tudy projelo několik desítek jezdců a tucet povozů. Vesničané se zatajeným dechem ze svého úkrytu pozorovali dva žoldnéře, jak zastavují koně u hromady kamenů. Tu se ozvalo slabé houkání sovy, signál k vypuštění ovčáckého psa navlečeného do ovčí kůže.

Pes nejprve vyběhl proti jezdcům, poté se zastavil a zpod keře se ozvalo slabé bečení. V tu chvíli se pes otočil a běžel úzkou pěšinou vedoucí ke skále. Oba jezdci, jak zahlédli domnělou ovci, pustili se tryskem za ní. Pěšina je přivedla ke skále náhle končící strmým srázem. Jezdci ani koně neočekávali žádné nebezpečí, takže při rychlé jízdě nemohl jezdec nad srázem koně zastavit. Oba se zřítili dolů do hluboké tmy. Zespodu se ozývalo sténání, záhy utichlo, když několik mužů sestoupilo dolů a kameny dokonaly své dílo.

Když se noc ponořila do hluboké tmy, jeden z venkovanů vyndal křesadlo a pokoušel se vykřesat v chomáčku suché trávy jiskru. Po delší době vyskočil ohýnek, s chutí do sebe vtáhl dým, jakoby cítil vůni pečeného masa. Té noci veselí převládlo nad smutkem, u hlubokých jam uprostřed lesů se peklo koňské maso a lidé na chvíli zapomněli na hrůzu války.

Jaroslav Kreibich