Bohužel, o některých starších spoluobčanech a střední generaci se to příliš říci nedá. O čem mluvím? O povinném nošení roušek.

Mnozí mladší a mladí, dokonce i děti, to berou jako zpestření oblečení. Jiní zase zkoušejí nejrůznější kreace, jak si tento doplněk oděvu vylepšit, aby byl originální a nezaměnitelný. Berou to ovšem především jako důležitou ochranu svého zdraví a zdraví své rodiny, svého dítěte nebo souseda. Zrovna nedávno jsem potkala skupinu dětí, které šly na procházku za město a všechny měly roušku. O sto metrů dál u garáže ale stáli tři sousedé bez roušek a vesele diskutovali. Je zarážející přístup starší a staré generace.

Jejich výhrady jsou dětinsky směšné: Přece nebudu chodit s náhubkem jako pes. Já na nikoho neprskám. Jdu si jenom pro ten chleba a jinak nikam nejdu. Neumím šít. Žádnej zbytečnej hadr doma nemám – všechno vyhazuju. Tady u nás to nikdo nemá, tak proč to nosit. A tak dál. Ovšem běda, když vidí svého souseda bez roušky: Vidíte ho, nemá na nose nic. Že to nikdo nehlídá, já bych mu dal pokutu. Bezohledná bába, zase drbe přes plot se sousedem a roušku nemá. Že té fifleně není líto vlastních dětí, vždyť je nakazí. S touto bezohledností nebo možná lehkomyslností se, bohužel, setkáváme i na některých pracovištích a u některých zaměstnavatelů.

Někteří k problému koronaviru přistoupili zodpovědně a snaží se své zaměstnance i jejich rodiny chránit dostupnými ochrannými prostředky. Jiní, jak se ukazuje, jsou poněkud benevolentnější a nošení roušek na pracovištích nechávají na uvážení svých zaměstnanců. Myslím si, že to zrovna není dobrý způsob prevence. Tam, kde pohromadě pracuje víc než deset zaměstnanců, jsou roušky nutné. Nikdo nikdy neví, s kým se kdo a kde sešel. U vás se nemoc projevit nemusí, ale co když ji „jen“ přenášíte?

Dovedete si představit, kdyby se tímto virem nakazili například zaměstnanci nějakého potravinářského provozu, protože oni v práci nošení roušek neměli povinné? Samozřejmě nikomu z nás se nelíbí chodit do města nakupovat nebo se jen tak projít s rouškou na ústech a nose. Je v tom teplo, začne mě svědit nos, chce se mi kýchat, mám roušku vlhkou. Je to zkrátka otrava. Ovšem čím zodpovědněji se budeme všichni chovat, tím máme větší předpoklad, že ji nebudeme muset nosit na procházku ještě za rok.

Tak nám všem přeji, aby se nákaza našemu městu i jeho obyvatelům vyhnula obloukem, abychom byli ohleduplní k sobě i ke  svému okolí. Vy starší využijte nabízené pomoci města, dobrovolníků a pečovatelské služby a zbytečně neriskujte své zdraví a svůj život. Nemějte strach. Však oni ti mladí dobrovolníci nakupovat umí. A vám všem, kteří tak neúnavně šijete, šijete a šijete tak potřebné roušky, moc veliký dík. Jsou to hlavně zaměstnanci KZMP, základní školy, paní učitelky z místní mateřinky a mnoho dalších domácích švadlenek.

Anna Šauerová, Přibyslav