Nejprve ale k druhému důvodu. V posledním století totiž jméno Josef neslo hned několik důležitých nástupců sv. Petra. V první řadě samozřejmě emeritní papež Benedikt XVI., civilním jménem Joseph Ratzinger. Jméno Josef nesl i první papež zvolený ve dvacátém století, Pius X., civilním jménem Giuseppe Sarto. Před zvolením papežem byl benátských patriarchou, stejně jako v roce 1958 zvolený Angelo Giuseppe Roncalli, Jan XXIII., známý především svoláním druhého vatikánského koncilu. I první neitalský papež po více než čtyřech stoletích nesl jméno Josef. Občanské jméno Jana Pavla II. bylo Karol Jozef Wojtyla. Všichni tři zmínění papežové byli výrazně odlišné osobnosti s odlišnými pontifikáty, všechny tři církev zapsala do seznamu svých svatých.

19. března 2013 jsem byl v Římě proto, že jsem zvědavý. A mohl za to svým způsobem zatím poslední z Josefů na Petrově stolci Benedikt XVI. Když zcela překvapivě ohlásil 10. února svou rezignaci na papežský úřad, napadly mně brzy dvě věci. Že bych v přejaří docela užil dovolenou a že by bylo zajímavé ji užít v Římě – a při té příležitosti třeba zažít, jaká to je chodit po římských ulicích, zatímco zasedá konkláve a všichni čekají až  z komína nad Sixtinskou kaplí začne bafat fumata bianca, bílý kouř oznamující zvolení papeže.

I naplánoval jsem dovolenou, našel si ubytování a koupil jízdenky na noční vlaky z Vídně do Říma a zpět. Plánoval jsem zhruba podle obvyklého času mezi koncem pontifikátu jednoho papeže a volbou nového. Jenže páni kardinálové, snad proto, že tentokrát nemuseli chystat papežský pohřeb, mě trochu vypekli a konkláve naplánovali už na 12. března a Jorge Maria Bergoglia, arcibiskupa z Buenos Aires, zvolili následujícího dne. To jsem ještě seděl doma u televize. Současně se ale ukázalo, že jelikož do Říma přijedu 18. března, stihnu druhý den právě inaugurační mši.

Ubytování jsem si našel v pokoji jednoho činžáku v Prati, čtvrti prakticky v sousedství Vatikánu, protože jsem tam bydlel už při své předchozí návštěvě. Přijel jsem v pondělí ráno a den věnoval procházkám pro osvěžení paměti. Samozřejmě jsem se šel podívat na svatopetrské náměstí a do baziliky. Všude bylo vidět ruch spojený s přípravami inaugurace a to počínaje mediálními tribunami na konci Via della Conciliazione u Andělského mostu po kostelníky upravující svícny na papežském oltáři v basilice sv. Petra.

Druhý den ráno jsem plánoval brzy vsát, ale počítal jsem spíš s tím, že slavnost budu sledovat v lepším případě z nějaké velkoplošné obrazovky právě tak v okolí Andělského hradu. Do ulic jsem vyrazil až někdy kolem sedmé ráno a říkal si, že jdu pozdě.  Jako poslední venkovan jsem pak ještě zamířil k severnímu vstupu na svatopetrské náměstí vedle svatoanennské brány. To je vstup blíž basilice, proto tam stála poměrně dlouhá fronta kněží, řeholnic a dalších církevníků. Příliš se nehýbala a bylo zřejmé, že tudy cesta pro nejběžnějšího poutníka nepovede.

Vyrazil jsem proto poměrně spěšně západním směrem, tedy od basiliky vlastně zpátky k řece, jinudy to ostatně nešlo, protože všechny odbočky ke Conciliazione byly zavřené. Byla to svým způsobem zvláštní procházka ranním Římem. První a nesouladný dojem z ní totiž byl, že Řím se připravuje nebo prožívá ani ne tak jednu ze svých velkých sláv, ale nějaké hromadné neštěstí. Na každém druhém nároží stály uniformy, ať už to byli karabiníci, finanční stráž nebo další policejní složky a k tomu spoustu stanovišť zdravotníků a záchranných služeb. Ve skutečnosti to muselo být už rutinní rozestavení po zkušenostech z ještě větších akcí, než byla Františkova inaugurace.

Mezitím jsem už došel na západní konec Via Conciliazione a zjistil první příjemné překvapení: zatím ještě žádná hlava na hlavě, ale otevřená cesta na svatopetrské náměstí. A tak jsem tím nešťastným bulvárem, který od Andělského mostu k Berniniho kolonádě tupě proboural Mussolini, vydal rovně za nosem a došel až zhruba do poloviny náměstí prakticky pár řad za okraj volně přístupných sektorů.

Když se o církvi říká, že je katolická znamená to, že je všeobecná. A při takových událostech, jako jsou papežské slavnosti, to vidíte, kamkoliv se podíváte. Na téhle inauguraci jste samozřejmě viděli hodně, opravdu hodně, argentinských vlajek, ale mimoto spoustu dalších – některé aby si člověk dohledával na wikipedii. Slavnostní mše trvala něco přes dvě hodiny a když jsme pak z náměstí zvolna odcházel, dojem a zážitek pestrosti jen zesiloval s každým hloučkem s vlajkami poloviny jižní Ameriky, bohoslovcem, který se vybavil, jak argentinskou, tak bavorskou vlajkou a všemi dalšími lidmi, kteří se pomalu rozcházeli různými směry z náměstí sv. Petra. Cestou po Conziliacione jsem míjel tu skupinku sester v modrých hábitech s argentinskými vlajkami, tu poutníky z hned několika zemí, jak se zdraví a fotí s partou místních hasičů a hasiček. Kolem svižně prošel chlapík, tak kolem padesáti, v kněžském obleku. Ten zas nesl peruánskou vlajku a ze samé radosti s ní občas ve svižné chůzi mávala nad hlavou.