Je sobota a nutkavé myšlenky na opravení naskenovaných příkladů, které mi terciáni zaslali přes Komens již včera, ačkoliv mají čas do pondělí, zasouvám ještě hlouběji, než pomyšlení na kontrolu úkolu z programování v Pythonu. Seminaristé zas tak aktivní nebyli, na upozornění e-learningového systému na nahrání jejich programů s míčky putujícími po obrazovce si asi musím ještě počkat… A tak můžu ještě chvilku spát. Kdybych tak věděla…

Z poklidné ranní dřímoty mne velmi rychle probere fakt, že dnes bych měla nakoupit. Vystřelím zběsilým tempem - stihnu tu sámošku v nejbližším městě do osmi? V týdnu nebyl na nákupy čas a já nechci zůstat přede dveřmi jenom proto, že jsem mladá. I když - tak často to člověk v mém věku neslýchá… Nakonec usoudím, že hladová rodina má přednost a stylem, za který by byl mnohý z našich studentů vyhozen od zkoušek v autoškole, jedu těch osm kilometrů k vytyčenému cíli (říkala jsem vám, že můj táta byl automobilový závodník?). Mise je úspěšná, včetně setkání se zdravotní sestrou a předání vytištěných dílů pro ochranné obličejové štíty. V tu chvíli netuším, že se dnes nevidíme naposledy.

V poklidném dopoledni dokonce stihnu uvařit oběd včas, narozdíl od předchozích dní, kdy jsem vždy překvapeně vzhlédla od práce na hodiny hlásící poledne a vyčítavě se tvářící prázdné hrnce a stejně tak naladěné členy rodiny. Dnes je opět svět alespoň trochu takový, jak má být: venku svítí slunce, zpívají ptáci, rodina sedí u stolu a obědvá vepřo-knedlo-ze lo… A k tomu nám trochu rozvrzaně zpívá z dáli pracovny 3D tiskárna, která již třetí den dohání rok své nečinnosti. Její úloha ale za chvíli získá jinou dimenzi.

Pípne mobil. Zavřu oči a chvíli živím naději, že zpráva nebude od některého z kolegů, který se nemůže dočkat virtuálního setkání se svými studenty a táže se, proč se třída stále neumí přihlásit k Teamsům. Jenže realita je mnohem horší. Zpráva mne vytrhne z toho zdání, které se nám povedlo si doma vybudovat. Ta zpráva dotírá realitou dneška - v Brodě potřebují naše tištěné díly pro ochranu zdravotníků. Urgentně. Již dnes. Žádné - jestli to klapne, tak to bude fajn. Sdělení je jasné: pomozte hned!

Kolotoč, na kterém se povezu celé odpoledne, se dává do pohybu. Znáte ten pocit: člověk tuší, že jízda bude zběsilá, ale soukolí se musí rozjet a ta chvíle, kdy už nemáte pevnou půdu pod nohama, ale ani neletíte, ta je teď tady.

Rychle zjišťuji stav tisku u nás i u Ondry a Rosti - maturanty, kteří si našli čas i na dobročinnou pomoc, mi před pár dny seslalo samo nebe. Čáry telefonních hovorů v následující hodině by pokryly mapu okresu dost výrazně. Brod by nebyl vidět. Jakoby se i v této představě nad městem stahovaly mraky.

Než zúčastnění na druhé straně okresu zjistí dostupnost dalších potřebných částí, mám čas vyjít na blízkou louku a intenzivně se snažím načerpat energii - půjde zkomprimovat odpolední výlet do podoby půlhodinové vycházky? Alespoň se o to snažím. Chvíli nemyslet na lidi, kteří hledí do očí nákaze a žádný štít chrabrého rytíře je nechrání. Jak je to vůbec možné?!

V čase, který zbývá do dokončení tisku, u jednoho ze studentů vyhrabu i nepovedené díly a přesvědčím Honzu, aby je malou bruskou vytvaroval do ucházejícího tvaru. Každý kus se bude hodit. Maruška připravila gumy a spolu sestavíme pár odlehčených štítů, které jsou vybaveny pouze laminovací fólií. Tu předtím proženeme rozehřátým přístrojem, aby se hledí zprůhlednilo a zpevnilo. Žádná sláva to není, ale je to lepší než nic. Vrací se mi pocit, který jsem měla nedávno při čtení příběhu z válečné Anglie: soudržnost a nová řešení.

Výstřelem na startovní čáře je telefonát, který oznamuje, kolik se povedlo sehnat dalších komponentů pro sestavení finálních štítů. Člověk, kterého pocit odpovědnosti zvedl ze židle už před pár hodinami, tráví další půlhodinu v autě, aby se naše cesty mohly v Brodě potkat. Zatímco já balím poslední nezbytnosti, Maruška telefonicky zařizuje, aby mne díly, které vyzvednu na třech dalších místech, čekaly pověšené na plotě.

Jízda začíná. Sedám do auta, ale nakonec se ještě musím vrátit. Zapomněla jsem roušku. Snažím se uklidnit, nikomu nepomůže, když skončím v první škarpě. Nakonec mě upokojí známá ubíhající krajina - ale naběhnutí stokrát provedeného programu způsobí, že odbočku k první zastávce minu. Provoz je minimální a tak se můžu otočit na místě, kde by se to za normálních okolností rovnalo sebevraždě.

Sáček s vytištěným dílem čeká na domluveném místě a já se měním na inverzi PPLky. Oni vozí, já vyzvedávám. Jede to jako na drátkách.

Druhá zastávka je u sestřičky, která mi vrací ranní dodávku - mám štěstí, že víkend rozhodl za nás tu neodbytnou otázku: kdo je teď více ohrožený a kdo může ještě pár dnů žít s reálným rizikem nákazy?

V Brodě jsem za necelou půlhodinu, ještě zastávka u nejštědřejší nadílky dnešní jízdy - Ondra jede velkovýrobu, přitom kvalitně a spolehlivě. Je vidět, že se vyzná. Přidá mi i trochu smirkového papíru. Bude se hodit na přihlazení nerovností, některé by mohly odírat už i tak utrápená čela ošetřovatelek.

Parkuji na náměstí. Velká vrata ztichlé radnice mne i přes fakt, že je sobota, vpustí dovnitř. Manželé Honzárkovi už pilně sestavují štíty ze zásilky z Přibyslavi a já žasnu, jak se povedlo paní Louženské z Červeného kříže dát za pár dní dokupy lidi, jejichž práce se teď vrší před námi. Sestavení štítů kupodivu netrvá tak dlouho - připravené fólie z kvalitního plastu už stačí jenom navléct na čtyři výčnělky vytištěných "čelenek", dozadu se přidá prádelní guma a je hotovo.

Dílů a fólií máme přesně, ale nevědělo se, zda nedojde guma. Naštěstí zafungovala i naše vesnická komunita - když jsem asi půlhodinu před odjezdem na tuto jízdu poprosila starostu, aby mi pomohl se sháněním gumy u místních švadlenek, materiál mi přistál u plotu ještě dříve, než jsem naložila náš náklad. Žasnu!

Naše práce je u konce. Kompletní obličejové štíty leží v krabicích. Už řešíme jenom detaily distribuce: nejpalčivější je situace u seniorů v domově nedaleko města, ale o pomoc se hlásí i další domovy pečující o seniory. Nemůžu se zbavit pocitu, že je tady něco špatně…

Uvědomím si, že jsem během odpoledne prostřednictvím pana ředitele zachytila i novou žádost z nemocnice. Naštěstí zbývá pár kusů pomůcek i pro ně. Oddělíme tedy zásilky, naložíme krabice do aut a pozdravíme se na závěr tohoto závodu místo podání rukou pomocí loktu.

Prázdným městem jedu za červenými světly auta vezoucího pomoc do domovů pro seniory, za chvíli ale odbočím na trasu, o které jsem si před týdnem říkala, že ji nechci absolvovat ani náhodou. Byla jsem rozhodnutá vyhýbat se nemocnici jako čert kříži.

Nyní ale za tmy nakukuji do stanu, jehož interiér připomíná apokalyptické filmy. Na prahu mezi světem zdravých s nemocných se setkávám s usmívající se sestřičkou: "Už jsme se na vás těšili!"
Já jsem se také těšila.

Už (nebo až?) dnes mají v brodské porodnici další pomůcky, které jim snad pomůžou přečkat tyto časy. Zejména na oddělení, kde přichází na svět nový život to musí být hodně zvláštní pocit…

K večeři si do hrnku s čajem naliju i štamprle, kterým oslavím ten Den učitelů. Naučil mne hodně.

Autor: Zuzana Šimůnková