Jednoho dne roku 2021 kamarádka povídá, že si uděláme výlet. Jen se optám, kam to bude. Na to se mi dostává odpovědi, že do Číhošti. S nadšením souhlasím a v duchu si říkám, že konečně toto místo spatřím na vlastní oči. Místo, které vnímám jako silný otisk v čase, na mne působilo zvláštním, a s přihlédnutím ke skutečným událostem, až svým způsobem tísnivým dojmem.

A tak jen doufejme, že se nebude opakovat podobná doba totality plná obrovských paradoxů. Kdy občané jedné země perzekuovali své spoluobčany za jiné politické, nebo náboženské názory. A záminkou se mohl stát i jen jeden takový malý "zázrak".

Následující text, který celou událost popisuje, jsem si s dovolením a s poděkováním vypůjčil od výše zmíněné kamarádky Lucie Nejedlíkové, která ho publikovala v časopise Zvěrokruh.

Číhošťský zázrak je událost, která se ve školních osnovách mohla objevit teprve po sametové revoluci. O třetí adventní neděli 11. prosince roku 1949 sloužil místní farář Josef Toufar v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie mši svatou, když tu se náhle pohnul půl metru vysoký kříž nad oltářem. Podle očitých svědků z řad farníků se vychýlil ze strany na stranu. Farář stál v tu chvíli k oltáři zády, takže o události nevěděl. Dozvěděl se o ní od účastníků mše až několik dní poté. Zázračný pohyb kříže dosvědčilo devatenáct očitých svědků.

Tímto se daly do pohybu události, které vedly k neuvěřitelné lidské i národní tragédii. Svou brutalitou a nesmyslností si v ničem nezadávající s praktikami nacistického režimu, který byl poražen jen pár let předtím. Číhošťský zázrak, který uchvátil všechny věřící, se brzy rozkřiknul. Do Číhoště se začali sjíždět poutníci a církevní představitelé z celé země. V té době ovšem také začínaly v zemích komunistického bloku protináboženské represe. Komunistický režim prahnul po kompromitujících materiálech, aby mohl s církevními představiteli započít politické procesy.

Netrvalo dlouho a zpráva o číhošťském zázraku se dostala i k uším Státní bezpečnosti. Na podnět iniciativy okresního komunistického sdružení se v přestrojení za poutníka do Číhošti vydal příslušník StB z Jihlavy. Událost byla posouzena jako vhodná záminka pro zahájení proticírkevních represí a komunistickou propagandu. Farář Toufar byl obviněn ze zinscenování zázraku, 28. ledna v Číhošti zatčen a uvězněn ve Valdicích.

Při výslechu Toufar obvinění, že křížem pohyboval pomocí technického zařízení, nejprve odmítnul. Po několikatýdenním opakovaném vyslýchání, spojeného s brutálními nátlakovými praktikami, na konci února podepsal vykonstruované přiznání. Později, při revizi případu v devadesátých letech, bylo toto přiznání soudním znalcem zpochybněno. Text stylisticky neodpovídal předchozím Toufarovým vyjádřením.

Státní bezpečnost se rozhodla využít Toufara pro jakousi rekonstrukci zázraku a natočení propagandistického filmu. V noci na 24. února byl zmlácený Toufar znovu dopraven do číhošťského kostela. Kostel obsadili příslušníci StB a pod rouškou tmy začalo natáčení, o němž místní farníci neměli vědět. Získaný materiál měl posloužit pro dokumentární film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení.

Dokument ukazoval, že farář spáchal na věřící podvod tím, že kříž uvedl do pohybu pomocí mechanického zařízení maskovaného květinovou výzdobou oltáře. Což byl nesmysl z podstaty věci, protože květinová výzdoba v kostele o adventu není liturgickými pravidly povolena. Na schodech na kazatelnu musel být zmučený Toufar podpírán, ve filmu byl použit pouze jeho dvouminutový záběr na kazatelně, na ostatních záběrech už byla jeho postava pro velmi špatný zdravotní stav hrána doublérem. Dokument byl v 50. letech promítán jako propaganda v kinech.

Po natáčení byl téže noci převážen zpátky do věznice ve Valdicích. Jeho zdravotní stav se během několika hodin prudce zhoršil. Byl převezen do sanatoria v Praze, kde byl urgentně operován kvůli akutnímu zánětu pobřišnice zapříčiněným prasknutím žaludečního vředu. Několik hodin po operaci však infekci podlehl.Toufarova smrt udělala Státní bezpečnosti čáru přes rozpočet.

Cílem nebylo Toufara při výsleších umučit, ale zlomit a využít ho pro plánovaný monstrproces. S prasklým žaludečním vředem nikdo nepočítal. Farář Toufar byl pohřben pod falešným jménem v hromadném hrobě na pražském Ďáblickém hřbitově. Rodina o jeho osudu neměla dlouho žádné zprávy. O jeho smrti se příbuzní dozvěděli až v roce 1954.

První pokus o satisfakci přišel v roce 1968, kdy začal být stíhán bývalý příslušník StB Mácha, který Toufara vyslýchal. Vojenská prokuratura ho obvinila z vraždy. Vyšetřování však bylo odloženo. Prokuratura dospěla k závěru, že Mácha sice Toufara u výslechu skutečně ztloukl obuškem, ale způsobená zranění nebyla natolik vážná, aby zapříčinila farářovu smrt. Máchu nakonec pravomocně odsoudil až pražský městský soud v roce 1999, když mu udělil dvouletý trest. Za mřížemi však kvůli zdravotnímu stavu neskončil. Bývalý příslušník StB Mácha nakonec zemřel v ústraní ve věku 93 let.

Toufar se důstojného pohřbu dočkal až v červenci 2015, kdy byly jeho ostatky vyzvednuty, ověřena DNA a po 65 letech převezeny do Číhošti. Tam byla 12. července sloužena slavnostní bohoslužba za účasti církevních hodnostářů a tisíců věřících. Poté byly uloženy pod dlažbu v lodi téhož kostela, kde se celý příběh začal. Jméno faráře Toufara nese nový kostelní zvon. Uspokojivé racionální vysvětlení číhošťského zázraku doposud chybí.

Petr Paulů