Společně s babičkou jsme často chodívali na procházky právě do "Krčáku", kde jsem to měl nesmírně rád. Babička mne často brávala i k pro mne zajímavému a z pohledu malého chlapce dobrodružně vyhlížejícímu opuštěnému a vegetací zarostlému přírodnímu amfiteátru. Ten na mne v té době působil jako kulisa vystřižená z nějakého dobrodružného filmu nebo pohádky o zakletém divadle.
 
Na tomto místě babička ráda vzpomínala na doby svého mládí, kdy tento amfiteátr navštěvovala. Živě vyprávěla o divadelních i hudebních představeních, kterých se osobně zúčastnila. Jelikož toto lesní divadlo patřilo pod její domovský Sokol Krč, nemohla opomenout vzpomínky na hudební představení, kdy můj děda a zároveň zanícený muzikant z orchestřiště doprovázel různá představení svou hrou na housle.

Toto vše ve mně nedávno vyvolalo nostalgické vzpomínky. Na místo jsem se po mnoha letech opět vrátil, abych zde zavzpomínal nejen na své dětství, ale především na svou milovanou babičku. Právě na tomto místě jsem si zároveň uvědomil, jak moc podobná místa, která jsem si pamatoval ze svého dětství, vlastně utvářela mou pozdější lásku k opuštěným místům a urbexu jako takovému.

A teď si povíme něco o historii tohoto dnes již zapomenutého místa, které ve své době kypělo kulturním životem Krče. Lesní divadlo v bývalé Dolní Krči vzniklo z iniciativy a za finanční podpory lékaře Jana Šimsy roku 1913 na pozemcích statkáře Welze poblíž bývalého Šimsova sanatoria. Hrálo se zde ochotnické i profesionální divadlo a provozoval jej Sokol Krč. První hru Princezna Pampeliška nastudovali ochotníci souboru Vlast. Soubor sídlil v hostinci U Klimšů, kde později vznikl biograf (zbořeno v 80. letech 20. století).

Hrálo se v neděli odpoledne mezi 1. květnem a polovinou září za nízké vstupné, ze kterého ochotníci přispívali na stavbu nové sokolovny. Divadlo inspirovalo vybudování přírodních divadel v Řevnicích (1918) a v Braníku (1925). Jeho aktivitu podporovali například básník František Serafínský Procházka a spisovatel Antal Stašek, kteří žili v nedaleké vilové čtvrti. Roku 1932, k dvacátému výročí otevření, provedlo amatérské Opera studio operu V studni. Požár roku 1935 zničil vše kromě zděných staveb.

Po obnově hrála v Krči až do druhé světové války pobočná scéna nuselské Fidlovačky „Tyláčku“ a v letech 1939-1945 Divadla pražských předměstí. Rok před koncem války získala scéna podle projektu loutkářského režiséra Jana Malíka speciální pavilon pro maňáskové divadlo. V poválečných letech měli kromě Městských divadel pražských více než třetinu představení opět ochotníci. Celkem se v Lesním divadle uskutečnilo více než 600 představení a jeho poslední hrou se roku 1951 stala Vojnarka.

O sedm let později byly zchátralé objekty divadla zbořeny. Areál divadla měl tři vstupní brány s věžičkami a celý byl oplocen sloupky s drátěným pletivem. Od vilové čtvrti k němu vedla cesta přes ulici Zálesí, od krčského nádraží stezkou Antala Staška okolo pomníku padlým a z jihu od bývalého sanatoria úvozovou cestou a po můstku přes potok, za kterým byl kiosek s občerstvením.

Za můstkem přes potok se jeviště nacházelo po pravé straně, vlevo byl ve stráni přírodní půlkruhový amfiteátr s dřevěnými sedačkami otevřený jihozápadním směrem. Roku 1923 lesní divadlo pojalo až 5 500 diváků, mělo 500 míst k sezení a 5 000 k stání. Po likvidaci zůstaly z amfiteátru jen zbytky lavic a betonová nápovědní budka se schůdky, jedno z přístupových schodišť a zbytek zdi při bývalém můstku přes potok, který divadlem protéká.

Petr Paulů