Deník s Eliškou Gajou již přinesl koncem minulého roku velký rozhovor, který měl značný ohlas a který najdete na webu všech západočeských Deníků. Čtenáři se ptali zejména na to, jak vypadal běžný život její rodiny, která žila úplně jiným stylem než zbytek společnosti. Deník se proto s Eliškou znovu setkal a povídal si s ní nejen o tom, jak vypadalo její dětství, když ještě žila s rodiči.

„Vstávali jsme vždy se svítáním sluníčka, i když byla třeba zima. Nejprve jsme celá rodina šli na stráň, kde svítilo slunce a tam jsme si zacvičili jógu. Mezitím sestoupilo sluníčko do údolíčka a my jsme si připravili snídani. Jedli jsme ovocný salát, jahody, borůvky, co jsme nasbírali na zahradě, nebo ovesnou kaši, pohankovou, jáhlovou… Pak jsme měli ranní očistu, kdy jsme vypili půl litru čisté pramenité vody z naší studánky. Poté jsme si rozložili plán prací na celý den a začali jsme je vykonávat. Většinou jsme ráno začínali na zahradě, byly to klasické práce jako pletí, okopávání, sázení a podobně. Pak jsme Eliška Gaja Fuxová, kterou se rodiče neúspěšně snažili pojmenovat Půlnoční bouře. Dnes žije v dětském domově.Zdroj: Deník/Milan Kilián a archivsi dali svačinu, domácí chléb nebo domácí housky s nějakou pomazánkou, třeba z domácího kozího či ovčího tvarohu s přidanými bylinkami. Odpočinuli jsme si a pak jsme šli dělat něco jiného,např. sekat dříví. Následoval společný oběd, třeba lebedové karbanátky. Prostě z věcí, které jsme nasbírali na zahrádce, našli v lese. Ono se to nezdá, ale když člověk ví, jak to použít a jak připravit, tak se toho dá najít poměrně hodně. Hlad jsme nikdy neměli. Kupovali jsme jen některé trvanlivé potraviny, jako jsou rýže, mouka nebo cizrna. Prostě věci, které se nám nevyplatilo si sami pěstovat. Po obědě jsme měli pauzu, někdo spal, někdo si četl, pak jsme zase pokračovali v dalších pracích až do večera. Poté přišla na řadu společná večeře. Když byl lepší den, tak po ní táta hrál na kytaru, když horší, tak jsme ještě pracovali, někdy až do rána, když bylo nutné něco dodělat, třeba ohradu, aby neutekl dobytek. Doma jsme měli slepice, kachny, ovce či kozy. Ze začátku, když mi bylo osm, devět, tak se našel i čas na školu, ale později na to už čas nezbýval,“ vzpomíná Eliška.

ŽÁDNÝ INTERNET

O moderních vymoženostech si podle svých slov mohla nechat jen zdát. Televizi viděla jen při návštěvě u babičky v Praze, první telefon dostala až po příchodu do Klokánku od svého dnes již bývalého přítele. Doma se bez něj, stejně jako bez internetu, musela obejít, což si asi jen málokterá třinácti- či čtrnáctiletá slečna dokáže představit. I s hračkami se podle svých slov musela uskrovnit. „Jako malinká jsem měla ovečku, kterou mi maminka vyrobila z ovčí vlny. To byla moje jediná hračka asi do pěti, šesti let. Jinak jsem si stavěla v lese chaloupky pro skřítky, hrála si se šiškami, žaludy, kaštany. Neumíte si představit, jak si můžete vyhrát s napohled obyčejnou větvičkou z lesa (smích). Když mi bylo asi šest a narodila se dvojčata, bratr a sestra, dostali jsme od kamarádů dřevěnou farmu a zvířátka. Pak už začaly přibývat další hračky,“ uvedla Eliška.

S příbuznými se podle svých slov jako dítě moc nestýkala, vídala se jen s prarodiči z otcovy i matčiny strany. Když byla zhruba ve věku prvňáčka, začala její rodina jezdit na zimu za teplem. Nejprve do Chorvatska, později do Španělska. „Táta tam pracoval na plantážích. Když jsem byla starší, tak jsem taky pomáhala,“ vzpomíná. Doma měli dvě sauny. „Jednu klasickou a jednu indiánskou, vypadala jako týpí. Seděli jsme tam celá rodina, zpívali si mantry a pak se šli vykoupat do potoka,“ popsala Eliška. Dodala, že když se potkávali s podobně zaměřenými rodinami, dodržovali různé tradice. Například chůzi po žhavém uhlí.

Rodina neměla v Šimanově právě nejlepší pověst a někteří ze sousedů jí to dávali podle Eliščiných slov najevo. Poměrně časté byly také návštěvy policistů a sociálních pracovníků. Právě od jedné úřednice dostala tip na Klokánek, který využila.