Kliknutím zvětšíteVšak také spolek otužilců v České Třebové nemá o členy nouzi. „V současné době máme dvaačtyřicet členů a přijímáme i nové členy,“ říká za českotřebovské otužilce Dana Ehrenbergerová. Aby si s nimi šel člověk zaplavat, nemusí být zrovna organizovaným členem. Spolek má i své přátele, kteří chtějí něco dělat pro své zdraví a v kruhu otužilců je jim dobře. „Vloni na konci prosince jsme uspořádali seznamovací akci s otužováním pro veřejnost v parku Javorka, název měla ‚Nechme odplavat rok 2019‘. Od té doby přibyla spousta lidí, kteří chodí sami nebo v partě do vody,“ podotýká českotřebovská otužilkyně. Soudí, že otužování se v současné době u nás stalo až módním hitem.
Některých českotřebovských otužilců jsme se zeptali, jaká byla jejich cesta k otužování, co jim plavání přináší a co při něm zažívají.
Co vás přivedlo k otužování?
Milan Rob: Mě osobně to lákalo již několik let. S manželkou a s naší kamarádkou, která je dnes předsedkyní třebovského klubu otužilců, jsme se o tom párkrát bavili, až slovo dalo slovo a jeli jsme s ní do Cakle, kde nás uvedla do tajů zimního koupání. To bylo vloni na přelomu října a listopadu.
Dana Ehrenbergerová: Moc sportů dělat nemůžu, tak když jsem se setkala s otužilci v Cakli, zkusila jsem. Když nic jiného, tak alespoň něco na imunitu. Přijela jsem tam na kole a oni mě přemlouvali, ať jdu do vody a namočím alespoň nohy, že mě po kole bolet nebudou. Měli pravdu.
Ivan Šimek: Já jsem se k otužování dostal ve vířivce v místním bazénu, kde se dva lidi bavili o tom, že už je říjen a že jim začíná konečně sezona. Tak jsem se zeptal a už se s nimi chodím rochnit do Orlice třetí sezonu.
Co dělají otužilci v létě, čekají na zimu?
Milan Rob: V létě to kompenzujeme každodenní ranní studenou sprchou a koupáním v tůňce českotřebovského parku Javorka.
Dana Ehrenbergerová: I v létě chodíme do vody. Máme jeden společný den v týdnu, kdy chodíme celý rok, to je neděle v deset hodin. Přes léto chodíme takzvaně na stojáka do tůňky v parku Javorka tady v České Třebové. Krásné místo, čistá voda a v létě i nejchladnější v okolí. Na „stojáka“ pro to, že se tam dá udělat tak čtyři tempa tam, čtyři zpět, pokud jsou v tůňce dva lidé. Když se nás tam sejde třeba patnáct, tak je to spíš o namočení a popovídání. Jinak jezdíme na Mandl a do řeky ve vodáckém tábořišti Cakle. V létě trénujeme na začátek října na Punkvu. Ta má kolem osmi stupňů.
Ivan Šimek: Máme to štěstí, že máme u nás ve městě park, kde je pramen a voda má celoročně od osmi do dvanácti stupňů, takže léto trávíme tam.
S jakými pocity se do studené vody vnoříte a jak se cítíte, když se vynoříte?
Milan Rob: Pocity při vlézání do vody jsou smíšené jak v létě, tak v zimě, ale pak je člověk opět spokojen, že to nevzdal. Po koupeli se cítím krásně osvěžen jak na těle, tak i na mysli.
Dana Ehrenbergerová: Nejhorší je první půl minuta, až minuta. Tělo každého z nás reaguje jinak. Ale chce to klidně dýchat, vnímat jen tu vodu a tělo… Pak je člověku fajn. Ze začátku mu může ztuhnout krk, nebo dost bolet svaly na nohou, tuhnout prsty u nohou, rukou. Kolem minuty ve vodě přijde příjemný pocit… Mně později začnou tuhnout i svaly na rukou, to je pro mě znamení, že mám vylézt z vody. Když člověk vyjde z vody, není mu zima, je to krásný pocit. Voda srovná i psychiku.
Ivan Šimek: Když jsem vlezl do vody prvně, šel jsem do toho s velkým respektem, protože jsem nevěděl, co mě čeká a navíc jsem byl čerstvý padesátník. Hlavní při vstupu je se pořádně nadechnout a až ve vodě vydechnout. Když vylézáme z vody, všichni kolem se usmívají a mají krásnou červenou barvu kůže. Časem člověk zjistí, kdy se má začít strojit, aby to nebylo moc brzo a tu zimu v sobě nezavřel a taky aby to nebylo moc pozdě, až přijde třes, aby se byl schopný ustrojit. Ponožky jsou nejhorší. A pak už tělo začne topit pěkně samo.
V čem konkrétně vám otužování v běžném životě pomáhá?
Milan Rob: Mně osobně otužování pomáhá ke každodennímu osvěžení a myslím, že se to již promítlo i na zdraví.
Ivan Šimek: Dříve jsem trpěl na anginy a teď už nic. V parném létě se také nějak lépe vyrovnávám s teplem. A když už člověk od někoho něco chytne, tak to má kratší a lehčí průběh.
Musíte se někdy do otužování nutit, nebo si tělo zvykne a po čase to začne vyžadovat samo?
Dana Ehrenbergerová: Třeba v zimě, když má voda dva stupně, říkáme si, že jsme masochisti… Ale dobře, když už jsme tady, tak přece nepojedeme hned zas dom. Samozřejmě, záleží na tom, jak se člověk zrovna cítí, jestli je unavený, jak je vyspalý. Na všem záleží. A ano, tělo si řekne. Někdy nejdu několik dní, pak zas třeba několikrát za sebou… V létě denně. V zimě tak dvakrát, třikrát za týden. Jak říká moje dcera, už si to nedokážu bez toho představit…
Ivan Šimek: Do otužování se nenutím. Je prostě tak, když to jednoho baví a má ta záliba i hodně benefitů, jako je zdraví, pobyt mezi stejně nadšenými lidmi jako já. Radost z přírody a poznávání jiných míst, jako třeba plavání v Punkvě na Macoše na začátku října.
Setkáváte se s nějakými mýty či nesmysly, které se o otužování ještě stále tradují?
Dana Ehrenbergerová: Když jsme začínali, tak to byly jen poznatky z vlastní zkušenosti těch přede mnou. Myslím, že zatím ani lékaři kolikrát pořádně neví, co to s tělem dělá. Kromě sportovních. Spíš o tom spousta lidí nic nevěděla. Taky jsem viděla jako dítě v televizi, jak hromada lidí, spíše ve starším věku, si jde o vánočních svátcích zaplavat do Vltavy. Tatínek mě lákal na ranní mytí alespoň obličeje ve studené vodě tím, že je to dobré na pleť. Na to jsem mu skočila. A samozřejmě nezapomenutelná věta „Já su tak šťastné“ od pana Františka Venclovského k otužování patří. Dnes začala plavat spousta mladých.
Ivan Šimek: S žádnými mýty jsem se ani nesetkal a hlouposti vypouštím. Každý je založený jinak, někomu vyhovuje více to a jinému zase něco jiného.
Co byste z vlastní zkušenosti poradili člověku, který chce s otužováním začít?
Dana Ehrenbergerová: Hlavně jde o to uvědomit si, že jde o extrémní sport. Důležitá je pokora a respekt k vodě. Člověk by měl znát svůj zdravotní stav, hlavně stav srdce. Do vody, zvlášť když je už tato doba nechodit sám a ne do hloubky. Nejlepší je domluvit se s někým, kdo to dělá, domluvit se v některém spolku, tam poradí. Je třeba naslouchat tělu, a když už se člověk rozhodne, že to zkusí, má do toho jít a nečekat. Je to o hlavě, když si řeknu, že do toho jdu, tak jdu. Samozřejmě je lepší začínat na jaře, v létě, ale dost lidí začne i v zimě. Dá se to. Z mého pohledu jedna z nejhorších věcí je, když se někdo rozhodne, že to zkusí, jít a za této teploty do vody skočit. Pro tělo je to hrozný šok, nemusí to zvládnout srdce, také se člověk může leknout a nalokat vody. Někdo praktikuje před vstupem do vody dechové cvičení od Wim Hofa. Někdo se nejdříve sprchuje a pak teprve začne chodit do řeky. Každý si hledá svou cestu.
1
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
