Tradice jsou pro olašské Romy vším. Je to uzavřená komunita s nalajnovaným způsobem života, kde je vztah dětí vůči rodičům daný: bezmezná poslušnost. U dívek obzvlášť. Jejich osudy jsou předem napsané. Vdavky. Porod. Domácí práce. „Muž má výsadní postavení. Žena je k němu připoutána. Její hodnotu určuje počet synů, ale nikdy není tak vysoká, jako hodnota muže,“ popisuje Biháriová.

Zvyky se pak přenáší z generace na generaci. Mladí olašští Romové nic jiného neznají. Falatka Biháriová se s tím však smířit odmítla. Už jako malá věděla, že přemýšlí jinak. Milovala knihy, bavila ji angličtina i matematika. Pro studium na vysoké škole se rozhodla v osmi letech.

Autentické fotky ze sovětských kasáren v Krupce, kde 9. ledna 1991 explodoval tank a usmrtil 17 lidí.
Všude se válely kusy těl, vzpomíná fotograf na následky exploze tanku v Krupce

„Nehodlala jsem nikomu dělat služku. Chci poznávat, studovat, učit se. Víte, u Romů se většina rozhovorů točí kolem drbů a pomluv. To jsem nikdy nechápala a hrozně mě to mrzelo. Člověk by měl na ostatních přeci hledat hlavně to dobré. A navíc, co je tak zajímavého na tom řešit ostatní?“ ptá se mladá žena.

Falatka Biháriová to neměla snadné. S češtinou se setkala až ve čtyřech letech. Do té doby mluvila pouze romsky. Rodina se často stěhovala, takže neustále měnila školy. Počet konfliktů rostl. Přímo úměrně k tomu jejich intenzita. Napnutá vztahová nit praskla, když se Biháriová odmítla provdat za svého o dva roky staršího bratrance.

Dva měsíce před osmnáctými narozeninami musela z domu. „Věřila jsem, že vše se v dobré obrátí. Na druhou stranu jsem měla strach. Nikdy jsem neměla vlastní peníze nebo telefon. Byl to skok do neznáma, ale to volání bylo silné. Věděla jsem, že se ze mě stane člověk, kterým chci být, ne člověk, kterým se mám stát podle ostatních. Olašský život mi nestačil,“ líčí.

Bez peněz, bez zázemí, s vírou

Bez peněz, bez zázemí, bez zkušeností se Biháriová obrátila na organizaci IQ Roma servis. Tamní pracovníci jí pomohli vrátit se na střední školu, z níž ji matka odhlásila, sehnat práci, stipendium i bydlení. I v novém světě však musela čelit řadě úskalí. „Měla jsem problém najít si byt. Nikde mě nechtěli, protože jsem Romka. I když jsem pracovala a studovala,“ říká smutně mladá žena.

Studenti středních zdravotnických škol vypomáhají v jihomoravských nemocnicích. Erik Hříba slouží v Břeclavi u covidových pacientů hospitalizovaných na urologickém oddělení.
Od covid pacientů hned na úkoly. Po noční se nedá soustředit, říká student

Vše však dobře dopadlo a jakmile se život Falatky Biháriové ustálil, začala přemýšlet o vysoké škole. „Zpočátku jsem si nebyla jistá, že na to mám, ale lidé z majorit mě přesvědčili, že pokud to nezkusím, budu toho do konce života litovat,“ vypráví Biháriová.

Největší díky však mladá žena skládá své již zesnulé babičce, která jí byla skálopevnou oporou. Zachránila ji před dalším domluveným sňatkem z Bratrancem ze Slovenska. Chtěla, aby Falatka šla na univerzitu, našla si hodného partnera a žila svůj sen. Sama přitom vedla olašský život. „Měla devět dětí. Ve mně ale asi viděla něco jiného. I když je pět let mrtvá, pořád cítím její přítomnost. Jsme stále spolu. Máme silné pouto. Je mým andělem strážným a věřím, že jím bude i pro mé děti. Dává mi sílu,“ říká Biháriová.

Ve výdejním místě, které je u sportovní haly na sídlišti Březenecká v Chomutově, rozděluje jídlo potřebným Katarína Čermáková.
Samoživitelce pomáhají dary. Na jídlo nám nezbývá ani koruna, říká

Své i babiččino přání Falatka Biháriová splnila minulý rok. Úspěšně absolvovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity a nyní vyhlíží přijímací řízení do magisterského studia. „To je takový nejbližší cíl. Dalším je dodělat autoškolu a pořídit si nějaké levné auto. Ráda bych rovněž vycestovala na Erasmus,“ vypráví.

Momentálně Biháriová pracuje jako asistentka pro handicapované. Pomáhá nemocným dětem. „Dělám to ráda. Od srdce. Je to spíše poslání než práce. Jednou bych podobnou organizaci, která pomáhá potřebným, ráda vedla, uvidíme,“ usmívá se bakalářka.

To je však budoucnost, k níž vede ještě dlouhá cesta. Zatím Falatka Biháriová bojuje. Rvala se celý život a každou překážku, na níž narazí, hodlá překonat. A mezitím k něčemu podobnému inspirovat i ostatním. Třeba sdílením svého příběhu.