Kliknutím zvětšíte
Proč jste se k poslednímu dubnu rozhodl skončit na trenérském můstku Velkého Meziříčí?
Těch důvodu bylo víc. V první řadě jsem se za těch pětadvacet let, co se bez přestávky trénování věnuji, cítil nesmírně unavený. Druhým faktorem byla moje roční vnučka Sofinka, které bych se chtěl maximálně věnovat. A za třetí mě to poslední rok, možná rok a půl vlastně ani nebavilo. Dělal jsem už fotbal s velkou nechutí, bylo toho na mě moc. Ani v kabině to nebylo úplně ideální, cítil jsem, že tým potřebuje změnu.
Ve funkci místopředsedy oddílu zůstanete i nadále?
Co bude dál, zatím nevím. Ve funkci místopředsedy klubu v tuto chvíli pokračuji. Určitě si ale budu chodit kopnout za naše céčko, jak já říkám, kozí ligu, tam si člověk vyčistí hlavu.
Nebude se vám po trénování po těch dlouhých letech stýskat?
Začíná mi trochu jiný život, fotbal už pro mě nebude po práci na prvním místě. Rád bych zdůraznil, že jsem netrénoval kvůli výdělku. Celý život jsem to dělal zadarmo, v prvopočátku kvůli mým dvěma synům. Ti už se ale před časem vydali svojí cestou, poté jsem se snažil pracovat pro náš klub a dostat ho na co nejlepší úroveň. A to jak po stránce sportovní, tak také co se zázemí týká. Dělal jsem tu práci pro město, pro klub, jeho fanoušky, ale i pro lidi, kteří se kolem něj pohybovali. Nyní už cítím, že toho bylo dost.
Šance, že byste se objevil na lavičce jiného mančaftu je tedy minimální?
To je vyloučená věc. Devětadevadesát procent amatérských trenérů to dělá pro částečný přivýdělek, pak je to musí taky trochu bavit. Já už jsem mé důvody sdělil.
Na co budete ze zmíněného čtvrtstoletí vaší trenérské dráhy nejvíce vzpomínat?
V podstatě jsou to pro mě čtyři milníky. Ty první asi nebudou nikoho příliš zajímat. V roce 2003 jsme s žáky Velkého Meziříčí skončili druzí v poháru předsedy ČMFS (zkratka Česko-moravského fotbalového svazu, předchůdce dnešní Fotbalové asociace ČR – pozn. red.). Až ve finále jsme tehdy prohráli s Teplicemi těsně 0:1. Také druhý patří žákovské kategorii, to když se mi podařilo, po čtyřech letech působení u starších žáků, s nimi postoupit poprvé v historii klubu do žákovské divize. To byl pro klub obrovský posun, vždyť se jednalo o druhou nejvyšší soutěž. O rok později se mi to podařilo zopakovat s naším dorostem, který také poprvé v klubové historii postoupil do dorostenecké divize.
Tím posledním byl dozajista postup mužů do Moravskoslezské fotbalové ligy v létě roku 2015?
Přesně tak. Nejen samotný postup do MSFL, ale i to, že jsme jednu sezonu dokonce bojovali o postup do druhé ligy. V ročníku 2017/2018 jsme dlouho vedli tabulku s velkým náskokem, až přišel osudný domácí zápas s naším pronásledovatelem Prostějovem. Tehdy byla všechna utkání zrušena kvůli nepříznivému počasí, jen u nás se hrálo na přání delegáta zápasu. Zápas jsme prohráli a následně se týmu přestalo dařit.
Jak moc bylo reálné, že by Velké Meziříčí mohlo působit ve druhé nejvyšší soutěži, plně profesionální?
Nad tím asi nemá cenu příliš spekulovat. Pokud bychom MSFL vyhráli, byli jsme jako klub připraveni do toho jít. Nikdo nás tam ale nechtěl, zřejmě by nás do druhé ligy ani nepustili. Byl to ovšem výjimečný ročník, hlavně ta podzimní část, pak už bohužel tahal za nitky někdo jiný.
Trošku jste to nakousl. Byl jste známý tím, že si k poměrům a zvláště rozhodčím v českém fotbalu neberete servítky. Nelitoval jste někdy svých slov?
Myslím si, že nejsem žádný podrazák. Někdy samozřejmě řeknu něco, co mě poté mrzí. Klidně se ale později omluvím, pokud zjistím, že jsem neměl pravdu. Za mé výroky jsem byl mockrát na disciplinární komisi. Na fotbale jsem nikdy nebyl závislý, spíše jsem do něj vlastní peníze dával. Kdo zažil český fotbal, ví, jak to u nás s rozhodčími funguje. Za mé názory jsem se nikdy nestyděl. Takoví delegáti, jako jeden nejmenovaný pán z Třebíče, jsou ovšem ostudou fotbalu. Ti z něj totiž jen těží a neštítí se ničeho. Zmíněného člověka znám roky a chová se pořád stejně.
Myslíte si, že je u nás situace s rozhodčími opravdu tak tristní?
Ano. Opět je to můj osobní názor, za který se rozhodně nestydím. Bohužel je to vidět na všech úrovních. Na té nejvyšší to čtete nebo vidíte v televizi takřka po každém odehraném ligovém kole. Na té okresní je to způsobené hlavně tím, že to ti sudí prostě neumí. Směrem výš jsou to ovšem úmyslná a záměrná pochybení.
Do kádru jste prakticky každý rok přiváděli zvučné jméno se zkušenostmi z nejvyšší soutěže. Jak se vám s těmito borci spolupracovalo?
Když jsme se propracovali až do třetí ligy, bylo už nutností kádr doplňovat. Až do současnosti máme dobrou spolupráci s Jihlavou, proto k nám postupně přicházeli hráči jako Simr, Görner, později Šimáček, Demeter, Šuta, Kriegsmann, Dolejš či Komínek. Ti všichni měli velký vliv na to, že se od nich naši mladí hráči učili. Jejich zkušenosti se pak projevovaly především v těžkých duelech proti klubům jako jsou Prostějov, Frýdek-Místek či ostravské týmy. Bez těchto hráčů bychom se nikdy neposunuli tam, kde už pár sezon jsme.
Pozitivní je určitě i ta skutečnost, že většina těchto fotbalistů u vás působí už řadu let?
Jsem moc rád, že tomu u nás nebylo tak, že zde takový hráč odehraje za velké peníze jednu sezonu a pak odejde pryč. Třeba Pavel Simr mi říkal, že ve Velkém Meziříčí je ze všech klubů, v nichž působil, nejdéle. Toho si hodně cením, to samé platí třeba i pro Robina Demetera.
Dá se říci, že na této filosofii začal před pár lety, ještě v divizi, postupný vzestup Velkého Meziříčí?
V podstatě ano. Snažil jsem se dělat všechno pro to, aby naše práce měla hlavu i patu. Mým cílem nebylo za každou cenu postupovat, aby se áčko urvalo natolik, že by jej pak nebylo možné doplňovat z vlastních zdrojů.
Nerad bych zapomněl také na postupnou rekonstrukci klubového zázemí. Takové podmínky vám zřejmě může leckterý klub ve třetí lize závidět?
To musí posoudit jiní. V klubu jsem neměl na starosti jen trénování, ale snažil jsem se starat také o jeho celkový chod. K tomu samozřejmě patřilo i postupné budování zázemí. Podařilo se zatravnit škvárový ovál kolem hlavního hřiště, vybudovat automatické zavlažování, postavit novou tribunu, nové zázemí šatem a klubovny nebo nové tréninkové hřiště s umělým povrchem za hlavním travnatým hřištěm na Tržišti. Vyměnila se umělá tráva a vybudovalo se odpovídající osvětlení na tréninkovém hřišti za třetí základní školou. Osobně si myslím, že to není málo. Měl jsem i další plány, třeba nafukovací halu…
V mnoha klubech spolupráce mezi prvním mužstvem a jeho rezervou hapruje. Zdálo se, že vám se podařilo tomuto vyhnout?
Těšilo mě, že jsme si z béčka nebo dorostu pokaždé mohli vytáhnout do přípravy, ale i v průběhu jednotlivých částí sezony, některé hráče a zařadit je do sestavy ve třetí lize. Dobrá spolupráce se projevovala i jinak. Jeli jsme třeba k zápasu do Ostravy, což je výlet na celý den. Kdykoliv jsem oslovil kluky z béčka, aby s námi dva nebo tři jeli, pokaždé mi vyhověli. Přitom věděli, že si zahrají maximálně pár minut, ale možná taky vůbec. I teď jsou v rezervě dva až tři hráči, kteří se, kdyby na sobě více zapracovali, mohou posunout do áčka.
Zdá se také, že spolupráce s dalšími kluby v regionu se Velkému Meziříčí docela daří?
V tom se nám podařilo odvézt velký kus práce. Na prvním místě je určitě spolupráce s Vysočinou Jihlava, konkrétně s osobou Josefa Morkuse. Musím před ním smeknout klobouk za to, jak se mnou pokaždé jednal, ale především za to, že plnil domluvené věci. Co řekl, to vždy platilo. Jde o člověka na svém místě, skutečný profík. Osobně mám takové jednání rád. Mohu jmenovat i další, například Ivo Klimeš z Křižanova, nebo Karel Věžník z Budišova. Těch jmen by bylo víc.
Na lavičce vás nahradí dosavadní asistent Jan Šimáček. Vnímáte to jako pokračování cesty, kterou jste nastolil?
Přiznám se, že už jsem měl vytipovaného jiného kouče. Chtěl jsem připravit i nového vedoucího mužstva, případně i asistenta trenéra. Kromě mě totiž končí také vedoucí mužstva Jaroslav Mynář a zdravotník Jaroslav Havlíček, kteří to se mnou celé ty roky táhli. Chtěl bych jim touto cestou za všechno moc a moc poděkovat. Bez jejich práce a pomoci, ale i morální podpory, kterou tomu věnovali, by to nešlo. Moje představa byla taková, že by se management týmu postavil úplně nový. Současně jsem měl rozjednané také příchody nových hráčů.
Proč k tomu nedošlo?
Měl jsem jednání s předsedou klubu Petrem Ostrým, na němž jsem mu potvrdil mé dřívější rozhodnutí, tedy že končím ve funkci trenéra. On mi na to konto oznámil, že už se rozhodl o tom, že novým trenérem bude Honza Šimáček. Řekl mi také, že všechny věci kolem A týmu bude řešit s novým trenérem on. Petra jako předsedu klubu uznávám, je velkou personou, které jsem si vždycky vážil. Proto jsem mu vyhověl a přestal se o dění kolem týmu starat.
Bez přehánění se dá říci, že fotbalový klub ve Velkém Meziříčí je pro vás srdeční záležitostí. Kde by podle vašeho mínění mělo být jeho stabilní místo na fotbalové mapě? Má oddíl z relativně menšího města šanci trvale působit ve třetí lize?
Tým tvoří velmi zkušení hráči. Pokud je vhodným způsobem doplní talentovaní mladíci, bude mužstvo ještě silnější a konkurenceschopné. Určitě by mělo hrát v horní polovině tabulky. Málokdo si uvědomuje, že Velké Meziříčí hraje nejvyšší amatérskou soutěž v republice. Přitom v ní jsou města jako Ostrava, Olomouc či Zlín. A právě mezi ně se dokázalo dostat naše město. Věřím tomu, že kluci budou tuto soutěž hrát tak dlouho, jako třeba Uničov. Ten je v MSFL už přes třicet let, přitom velikostí je s Meziříčím srovnatelný.
Co bude k naplnění této vize potřeba?
Vyžaduje to propojení dvou věci. Kádr bude brzy potřeba nějakým způsobem omladit a postupně jej doplňovat. Velkou výhodu vidím ve fungující spolupráci s Jihlavou. V jejích mládežnických týmech máme hodně hráčů, navíc jsme u nich vždy uzavřeli smlouvu, že se vrátí zpět do našeho klubu, pokud by se tam v mužích neprosadili. Když budou ti kluci vidět, že se tu hraje nejvyšší amatérská soutěž, dozajista budou mít zájem. Druhý bod se týká také hráčů. Věřím, že si uvědomí, že se jedná o amatérskou soutěž a jejich finanční požadavky tomu budou adekvátní. Přál bych všem hráčům, aby se jim vyhýbala zranění, poctivě na sobě makali a při zápasech nechali na hřišti srdíčko, to má rád i divák. Doufám, že budou mít na paměti, že hrát za Velké Meziříčí je pro ně skutečná čest.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
