Na rozhovor jsme se sešli ve stejné kanceláři, jako když jste v na pozici prezidenta klubu začínal. Tehdy jste hráli krajský přebor a vy jste už mluvil o divizi a výhledově i třetí lize…
Vzpomínám si na to. Ten článek mají kluci pořád v kabině, takže vím, co jsem tehdy říkal. Sen mě neopustil, rád bych tu jednou třetí ligu viděl. V tuhle chvíli jsem ale rád, že se nám povedl postup do divize. Uhráli jsme ji pro Humpolec po pomalu padesáti letech.

První rok pod vaším vedením ale nebyl dobrý. Humpolec skončil v krajském přeboru až šestý. Jak se s tím srovnával?
Dopadli jsme nejhůře za poslední roky. Bylo to krátce po fúzi dvou klubů a přijetí názvu AFC. Lidé nás tehdy označovali za hrobaře humpoleckého fotbalu. Mlčel jsem a věřil, že přijde zlepšení. Dočkal jsem se. Další sezonu už se nám povedl postup. I když to bylo hodně napjaté do posledního kola.

Pak začala divizní éra. Viděno vašima očima, obstáli jste v republikové konkurenci?
Oba roky jsme měli jediný cíl, kterým byla záchrana. Loni jsme to zvládli sportovní cestou, letošní sezona dopadla, jak dopadla. Přesto věřím, že kdyby se soutěž dohrála, nesestoupili bychom.

Když se vrátíme k prvnímu roku v divizi, tak ten musel být hodně náročný na nervy. Začátek se vám vůbec nepovedl…
Počítali jsme s tím, že to bude těžké. Věděli jsme, že máme obtížné vylosování, ale nikdo nemohl kalkulovat s tím, že budeme po osmi kolech bez vítězství. V tu chvíli to vypadalo kriticky. Zvládli jsme to, protože kluci nezmatkovali, nehádali se a nevyčítali si. Ukázalo se, jakou osobnost jsme měli v trenérovi Kubíkovi. Pomohl jim z toho ven.

Jak už jste řekl, divize se v Humpolci nehrála pomalu půl století. Pro klub tedy není tradiční soutěží. Jak se v ní zabydlet?
Věříme, že naše vize jsou správné. V Humpolci se nedělá fotbal pro peníze, hráči mají jen bonusy. I proto stavíme takřka výhradně na vlastních. Pro nás je důležitá parta, každý hráč by se tu měl cítit doma. Aby to byl jeho klub, ve kterém nejen hraje fotbal, ale rád sem přivede třeba své děti. Jsem přesvědčený, že prostředek divizní tabulky se s vlastními hráči dá hrát.

V zimě jste prošli řadou změn. Asi největší byl odchod trenéra Kubíka. Bylo pro vás jeho rozhodnutí překvapivé?
Na toto téma jsme se spolu bavili už v létě. Tehdy jsme došli k tomu, že na změnu není příhodná doba. Do krátké přestávky se nehodila. Proto jsme se dohodli, že bude pokračovat a na konci podzimu si znovu sedneme. Během něj to ale vyhodnotil, že je čas skončit. Rozešli jsme se v dobrém. Beru to jako přerušení spolupráce. Věřím, že se naše cesty ještě protnou.

Na jeho místo se od dorostu přesunul Lukáš Staněk. Hledali jste trenéra jen ve vlastních řadách?
Bylo více variant, v zimě jsme na to měli dost času. Lukáš Staněk byl ale ideálním kandidátem. Chce pokračovat v zapracovávání mladých hráčů do prvního týmu. Ty navíc z dorostu dobře zná. Zimní přípravu zvládl, tým byl na soutěž nachystaný dobře.

Po změně trenérů jste přivedli Václava Kolouška a Martina Řezáče. Nepopřeli jste tím filosofii, že chcete áčko stavět na vlastních?
Vůbec ne. Vašek Koloušek s Lukášem Staňkem trénoval dorost. Jako hráč si po návratu z Rakouska vybral Jihlavu. I tak jsem ho lákal k nám dál, protože jsem byl přesvědčený, že nám může hodně pomoci.

A Martin Řezáč?
Nevím, jestli se v Humpolci narodil, ale jako žák tu hrál. Pak odešel do Jihlavy a když tam skončil, bylo logické, že jde zpátky. Trochu jsme měli konkurenci ve Speřicích, kam by ho to táhlo za kamarády.

Na jakých místech by se měl první humpolecký tým pohybovat v následujících letech?
Máme mladé mužstvo. Vašek Koloušek se sice věkově vymyká, ale třicátníků v něm moc není. Proto věřím, že se bude výkonnostně posouvat. V příští sezoně by bylo dobré skončit do desátého místa, později snad ve středu tabulky.