V pátek vám bylo čtyřicet. To je moment, kdy se většina lidí už trochu ohlíží. Bilancoval jste i svůj fotbalový život?
Ani ne. Spíš jsem se v tomto směru zamýšlel pár dnů předtím, když jsem v novinách četl nominaci na sestavu krajského přeboru. Zastavil jsem se hlavně u Trojanoviče, to byl výborný hráč. U některých jmen už mi vzpomínky tak úplně nenaskočily. Proto jsem vytáhl staré kroniky, které mi dělával táta.

Jaká byla vlastně vaše hráčská kariéra? Dostal jste ze svého talentového potenciálu maximum?
Myslím, že mohu být spokojený. Přesto jsem mohl pro sebe udělat o trochu více. Dostat se do vyšší soutěže. Nabídky jsem k tomu měl, ale vždycky jsem si řekl, že mě vychoval Pelhřimov a něco tomu klubu dlužím.

S hraním jste končil v bolestech, trápila vás začínající artróza. Zdraví vám teď slouží?
Slouží bezvadně, musím to zaklepat. Jsem tři roky po operaci, která mě vrátila do normálního života. Zmizely bolesti, mohu se hýbat i sportovat. Nemusím se nijak omezovat. Kluci to zase zkoušeli, zda bych si s nimi nekopl alespoň v Maratonu okresní přebor. To už jsem odmítl. Cítil jsem to jako velké riziko, neumím hrát na půl plynu.

Zpět ke Spartaku či později FK Pelhřimov. Podílel jste se na postupu do divize. Byl to vás největší sportovní úspěch?
Beru to jako jeden ze svých vrcholů. O trochu více si vážím postupu do druhé ligy s dorostem. Tehdy jsme nejen vyhráli soutěž, ale zároveň jsme museli uspět v baráži. Proto si toho hodně považuji. Na postup do divize ale vzpomínám také rád. Byla tu skvělá parta, výborný tým. Všechno si sedlo, jak mělo.

To už bylo po několika letech v prvním týmu. Jaké ale byly vaše začátky?
Tuším, že to bylo v roce 2000. Vrátil jsem se tehdy z vojny v Jindřichově Hradci. Hrál jsem tam také krajský přebor, ale po příchodu do Pelhřimova jsem hned na áčko neměl. Půl roku jsem v tom dost plaval. Musel jsem na sobě hodně pracovat, abych se v týmu udržel a prosadil se.

Hned od začátku jste hrál stopera?
Na stoperech byli tehdy Míra Vacek a Radek Klap. Začínal jsem na beku, buď zprava nebo zleva. Druhého beka hrál Jarda Švec, já se točil v sestavě s Chodym (Jirkou Chodúrem – pozn. aut).

Kdy jste se posunul do středu obrany?
Přesně si to nevybavuji, ale jako první mě tam dal trenér Vokůrka, když byl nemocný Míra Vacek. Ten se pak uzdravil, ale už hrál předstopera přede mnou. Přesto jsem pak měl ještě období, kdy jsem se vrátil na beka. Pravidelně jsem stopera začal hrát až pod trenérem Cerhanem.

Za ty roky se vám měnili parťáci v obraně. S kým jste si sednul nejvíce?
Začínal jsem vedle Míry Vacka, ale nejvíce jsme toho odehráli s Vencou Vackem. Pak tam se mnou byl Jindra Krčil. Přiznám se, že další kluky už si moc nevybavuji.

Mám vás zapsaného jako pelhřimovského patriota, dres jste neměnil. Zmínil jste se, že nabídky k odchodu byly. Kdo se o vás zajímal?
Když jsme hráli kraj, ozval se z divize Tábor. Byl jsem tam i na zkoušce. Později jsem mohl odejít do Sezimova Ústí, to už byla třetí liga. Ale i z toho sešlo. Lákalo mě to, ale nikdy jsem nechtěl odcházet na truc. Pelhřimov byl pro mě vždy na prvním místě. Proto jsem rád, že jsme se dostali aspoň do divize.

Do divize jste se dostali, ale předcházela k tomu hodně dlouhá cesta…
Z divize se spadlo před mým návratem z vojny. To byla ještě česká skupina. Pak jsme osm let hráli jen kraj a každý rok to bylo podobné. Na postup nám chyběl nám kousíček. Dopláceli jsme na nevyrovnané výkony. Neuměli jsme udělat šňůru vítězných zápasů. Podepisovaly se na tom i červené karty. Až za trenéra Cerhana se povedlo tým dobře doplnit a přebor jsme vyhráli. Ani v divizi jsme si nevedli špatně, jeden rok jsme byli dokonce ve hře o třetí ligu.

Končil jste ještě v divizním kádru, ale vaši následovníci soutěž neudrželi. Znáte důvod?
Sestup byl výsledkem velké obměny kádru. Skončilo hned několik starších hráčů najednou. Tým se omladil, nejstaršímu v něm bylo pětadvacet. Pád o soutěž níž byl bohužel logickým důsledkem tohoto stavu.

Je vidět, že fotbal jste sledovat nepřestal. Ani zdravotní problémy vám ho neotrávily?
Sledoval jsem ho pořád. Hrát jsem nemohl, to mě mrzelo, ale na fotbal jsem chodil. Vypadl jsem z toho jen na rok, kdy jsem byl po operaci.

Mihl jste se i na soupisce Maratonu v okresním přeboru. To už byla krátká hráčská epizoda.
Odehrál jsem tam dva roky, ale rád na to vzpomínám. Nebylo to už o výsledcích ale o partě. Sešli jsme se tam všichni, co jsme hráli za Pelhřimov dříve, a postupně jsme se rozprchli do jiných klubů. To bylo fajn. I když už tam nehraji, rád se zajdu podívat, dám si kluky pivo.

Zahájil jste trenérskou dráhu. Pavlu Regáskovi děláte asistenta u áčka. Čím si vás pro spolupráci získal?
Oslovil mě Martin Moravec. Tehdy se mě ptal, zda bych pomohl. Hledal někoho právě k Pavlovi. Pro mě to bylo lákavé, protože jsme spolu hráli. Jsem rád, že jsem na to přistoupil. Dělat s Pavlem je obrovská škola, je to fantastický trenér. Fotbalu rozumí, má v tom všem neskutečný řád.

Letos jste to měli rozjeto na divizi. Už jste vstřebal zklamání z anulování sezony?
Už ano. Nedá se nic dělat. Zdraví hráčů je přednější, proto to rozhodnutí svazu nemám za zlé. Třeba nám to vyjde za rok. Cíle měnit nebudeme.

Za pár dnů opět začnete s tréninky. Přemýšlel jste nad tím, jak hráčům dodat motivaci, aby tenhle cíl splnili v dalším roce?
Nemyslím si, že je bude potřeba nějak motivovat. Všichni na tom jsme stejně. Už se těšíme, až budeme zase na hřišti. Chuť po té dlouhé pauze bude velká.