Jenom rok trvala Ždírci jeho další divizní kapitola. Opět se musel poroučet do krajského přeboru, který ale okamžitě znovu vyhrál. Celkově už počtvrté. Tentokrát to ale byl jasně daný cíl jak ze strany vedení klubu, tak i hráčů.

Misi dostal za úkol splnit další trenér, který na lavičku přešel plynule z role hráče. Na Jiřího Kovárníka a Miroslava Plíška navázal ostrostřelec Martin Slavík, pamětník titulů z let 2003 a 2015, na kterých se podílel důležitými góly. „Cíl byl od začátku jasný, šlo o to si to nastavit v hlavě,“ říká kouč, pod jehož vedením tým v divizi kroutí už třetí sezonu v řadě.

Jak na postupovou sezonu vzpomínáte?

(smích) Chtěli jsme postoupit a podařilo se to. Tým jsem v divizi přebíral už v době, kdy měl jen teoretickou naději na záchranu, takže jsme hned mohli v klidu začít pracovat na tom, abychom tady z dlouhodobějšího hlediska vytvořili mužstvo schopné se do soutěže vrátit a zůstat v ní delší dobu.

Takže cíl před následující sezonou byl jasný…

Klukům se už tehdy v divizi zalíbilo, věděli, že na tu soutěž stačí. Stejně to vnímalo i vedení. Splnit každý takový cíl je sice po psychické stránce náročné, ale nám pomohl vstup do sezony, porazili jsme 6:0 Okříšky, díky tomu skóre jsme šli od začátku do čela tabulky a v podstatě tam zůstali až do konce.

Jaroslav Kubec.
Kubec: Na svazu se nám smáli, co chceme dělat v divizi

Jako bývalý útočník jste překvapivě bazíroval především na defenzivě, čtrnáctkrát jste udrželi čisté konto a inkasovali jen jedenáct branek. Naopak směrem dopředu měli dva vaši nejlepší střelci Kamil Šutkhejl s Pavlem Novotným jen po sedmi trefách…

Ve Ždírci nebylo a ani není mužstvo na to, aby předvádělo nějakou útočnou smršť. Jak jsem říkal, začali jsme se už tehdy připravovat na divizi, abychom měli propracovanou obranu, ze které se dá vycházet do útočné fáze. Těšilo mě, že se tady podařilo navázat na éru brankáře Petra Tučka, který měl jednu nulu za druhou. Například v jarní části jsme ani jednou neinkasovali na hřištích soupeřů, což je asi unikát. Zároveň se nám dařilo tvořit zárodky gólových akcí už v defenzivě, třeba i od rozehrávky stopera, byly tam vidět kombinace a z toho plyne i fakt, že naši dva nejlepší střelci vlastně ani nebyli útočníci, ale tvořiví hráči, kteří se do koncovky propracovali.

Už tehdy pomalu končila dominantní éra Petra Čalkovského a Radka Koloucha, ze kterých byli spíš náhradníci. Jakou měli úlohu?

Jejich úloha na hřišti se měnila, ale pořád šlo o velice důležité hráče a Radek je jím v podstatě doposud. V týmu je potřeba mít i zkušenosti, nemůžete se opírat jen o mladé. Pamatuji si třeba na zápas v Jemnici, který svými góly rozhodli právě tihle dva a v sezoně byly i další jejich důležité momenty.

Vaším největším konkurentem v boji o prvenství byl zejména Havlíčkův Brod, který tou dobou vedl váš předchůdce Miroslav Plášek a hrál za něj někdejší nejlepší střelec Tatranu Lukáš Mrázek. Bylo rozhodující, že jste oba vzájemné zápasy vyhráli?

Šlo o nejpikantnější zápasy sezony, na které dorazilo hodně diváků a nám se podařilo odskočit, takže ta důležitost byla velká. Samozřejmě se nejednalo o lehká utkání. Sice pak Brod ze druhého místa postoupil s námi, ale o tom se rozhodlo až po konci sezony, takže s tím ani jedna strana nemohla kalkulovat.

Ilustrační foto
Plíšek nepanikaří. Do Speřic jede pro tři body

O vašem prvenství se rozhodlo v předposledním kole v Jaroměřicích, pamatujete si na ten zápas?

Vzpomínám si, že byl strašný hic a já šel dělat přípravu na utkání do stínu vedle kabiny, čímž se trochu narušil nějaký ten rituál, ale utkání jsme nakonec měli pod kontrolou a zvládli ho snadněji, než jsem čekal.

Až v posledním kole jste si pak připsali první jarní porážku a celkově druhou v sezoně, šlo o následky oslav?

(smích) Tak trochu ano, ale i přes prohru to byl důstojný výkon, žádný propadák.

V divizi jste se od začátku zabydleli dobře, hrajete ji už třetí sezonu v řadě, vrátila se vám ta dlouhodobá příprava na ni?

Byla to naše výhoda, těšilo mě, že se zároveň dál dostáváme do šancí a proměňujeme je.

V aktuální sezoně jste jednu chvíli pronásledovali i špičku, jaké jsou vůbec další cíle?

Líbilo by se nám být v divizi do šestého místa, konfrontovat se důstojně s favority. Je skvělé, že můžeme hrát s takovými týmy jako je béčko Zbrojovky, kde proti klukům stojí hráči, co se připravují na profesionální úrovni.

Sezona se mohla klidně dohrát, myslí si klatovský kouč.
Sezona se mohla klidně dohrát, myslí si klatovský kouč

Ždírec se dlouhodobě zaměřuje především na hráče ze sousedního Pardubického kraje, je jeho výhodou, že s ohledem na ostatní celky z Vysočiny není tolik závislý na Jihlavě?

V minulosti se tady vytvořila pardubická klika a trvá tu v podstatě dodnes. Hráči sem sice jdou z jiného kraje, ale ve Ždírci se jim líbí, je to rodinný klub s přátelským prostředí, což se ostatně dá říct i o Pardubicích. Těší mě, že kluci, kteří sem přišli třeba jen na půl roku, později sami o sobě iniciovali zájem tady pokračovat.

Jedná se vesměs o vaše svěřence z pardubické mládeže, že?

Většinu kluků znám, což je samozřejmě výhoda.

V týmu jsou i vaši dva synové. Starší Martin chodil na hřiště jako žolík a dával důležité branky, mladší Ondřej se na podzim proti Polné trefil takovým způsobem, že na galavečeru FAČR v pražském Žofíně dostal cenu za gól roku, jdou tedy ve vašich útočných šlépějích…

Martin tehdy přišel jako hráč pro béčko a jeho přesun jsem několikrát hodně zvažoval, protože to všeobecně nemusí vždycky dělat dobrotu. Nakonec nějaké příležitosti dostal a týmu pomohl, ale pořád si myslím, že těmi góly překročil vlastní stín. Fotbal pro něj není prioritou. Ondra se sem přišel jako krajní záložník Pardubic rozehrát po zranění a doufám, že mu tohle angažmá pomůže k návratu.

V roce 2003 jste v rozhodujícím zápase pomohl gólem porazit Humpolec a slavil se Ždírcem titul jako hráč, po působení v divizi jste se pak z Vysočiny vytratil, vrátil se v roce 2014 a znovu gólově pomohl k postupu. Mezitím jste začínal s trénováním, že?

V Hlinsku jsem dělal hrajícího asistenta trenéra a začal se té práci věnovat i v Pardubicích u mládeže. Tou dobou jsem chtěl být ještě na hřišti a představa byla, že bych šel do ždíreckého béčka.

Tehdejší trenér áčka Miroslav Plíšek si vás přesto vytáhl, znovu jste střílel góly a slavil postup…

(smích) Původně to nebylo v plánu, přece jenom už jsem měl 41 let, ale Mirek mě tam párkrát dal a gólově se vcelku dařilo, až to bylo úsměvné.

Ilustrační foto.
Čech, Dolníček, Mejzlík. Horácká Slavia mění styl vedení mládežnických celků

Paradoxně jste pak svého kouče vystřídal…

Také jsem tu nabídku dlouho zvažoval.

Kvůli tomu, že už byl skoro jistý sestup?

To určitě ne. V klubu je všechno na přátelské bázi a bál jsem se, aby to nepůsobilo jako nějaká podpásovka. Objektivně to Mirek během toho sestupového jara neměl jednoduché, což jsem pak sám poznal, protože spousta hráčů byla zraněná a do zápasů jsem musel nasazovat kluky z béčka.

Podobně jako Jiří Kovárník jste se tedy stal hrajícím trenérem, že?

Tak to chvíli bylo, v postupové sezoně krajského přeboru jsem ale nenaskočil ani jednou, ale připravený jsem byl, kdyby se něco stalo. Na hřiště jsem se dostal na chvíli až po návratu do divize.

Trenéra Richarda Zemana právě jeho svěřenci vyhazují do vzduchu. Zprava dva nejlepší střelci týmu Roman Provazník a Jiří Míča.
Zeman: Mužstvo bylo postavené tak, aby postoupilo