Rok předtím v Havlíčkově Brodě jásaly Hartvíkovice, tentokrát už oslavovali domácí hráči. Slovan dvě kola před koncem porazil v přímém souboji o prvenství Humpolec, a zajistil si postup do divize. Dovedl ho k němu mladý začínající kouč, který v zimě musel nahradit Karla Kolesu, jemuž osud ani tentokrát nedopřál dovést svou práci do úspěšného konce. Donedávna havlíčkobrodský hráč Josef Soural v nové roli uspěl.

„Tehdy bylo všechno z mojí strany spíš intuitivní a emotivní, než nějak promyšlené,“ vzpomíná s úsměvem.

Muselo být příjemné začít trenérskou kariéru v dospělé kategorii postupem do divize…

(smích) Ani bych to nenazýval kariérou, spíš jen trénováním. Byl jsem na začátku a samozřejmě se ta laťka nastavila hodně vysoko. Prostě souhra okolností.

Tehdy šlo o poměrně překvapivou volbu, jak k ní došlo?

Karel Kolesa v zimě dostal nabídku z divizní Třebíče, kde je doma. Odpadlo mu dojíždění, šel do vyšší soutěže, takže to bylo pochopitelné. Už tehdy jsem byl ve vedení klubu, takže vím, že se oslovovali jiní trenéři, ale nic nedopadlo. Já tou dobou působil u dorostu, takže volba i s ohledem na znalost prostředí padla na mě, později jsem se dozvěděl, že to bylo i na doporučení Karla.

Ještě v sezoně předtím jste byl v kabině jako hráč…

Tím to bylo jednodušší. Sice mě kluci znali jako spoluhráče, ale už tehdy jsem měl nějaký věkový odstup, takže z tohoto pohledu nebyl problém.

Před sezonou byl Slovan favoritem soutěže, ale po podzimu byl až třetí, dostal jste postup jako úkol?

Po té předchozí sezoně se tak nějak očekávalo, že by Brod mohl v soutěži dominovat, ale ve fotbale nic dopředu nalajnovat nejde. Nicméně ta ztráta na tehdy první Bystřici byla tři body, takže všechno bylo otevřené. O to to možná pro mě bylo jednodušší, že jsem nepřebíral tým s nějakým náskokem, od kterého každý něco čekal. Spíš jsem si postupem času ten tlak vytvářel sám na sebe. Tehdy byla prioritou klubu finanční stabilizace, než divize.

O tu jste ale bojovali už sezonu předtím. Vy ještě na hřišti jako hráč jste v rozhodujícím utkání proti Hartvíkovicím uviděl hned v úvodu červenou kartu. O rok později vás dvě kola před koncem čekal znovu klíčový zápas, tentokrát s Humpolcem, nesvazovalo vás to?

Tentokrát jsme ale měli lepší výchozí pozici, kdy nám tuším stačila i remíza. Humpolec navíc měl tehdy problém, že se cestou na zápas pokazilo auto Guzikovi, který jel z Prahy a nastoupil až ve druhém poločase.

Slovan krajský přebor vyhrál, aniž by dominoval jak střelecky, tak defenzivně, těžili jste z týmového pojetí?

Nebyla to zrovna ideální sezona ani pro jeden tým ze špice. Ve finále to vypadalo, že nikdo nechce postoupit, my těch výkyvů prostě měli nakonec nejméně, čímž ale nechci používat výraz mezi slepými jednooký král.

Vedl jste poměrně mladý tým, nebylo to tím?

Je pravda, že se před sezonou znovu omlazovalo, což jsem vlastně odnesl i já jako hráč a odešel do Herálce. Nicméně tým byl poskládaný dobře. K těm zkušenějším se přidali pamětníci postupu do dorostenecké divize v čele s Adamcem, Šťastným, Hánělem, Šimoníčkem, to byl silný ročník a potvrdilo se to, ale jak jsem říkal, ani my jsme se nevyhnuli výkyvům.

Takže jste převzal tým, ze kterého jste půl roku předtím musel odejít…

Nějak dramaticky to neberu, i když tehdy bych sám od sebe ještě asi neodcházel, ale už jsem měl nějaký věk a myslím, že se pod to podepsal i ten faktor Hartvíkovic a moje červená karta. Já to ale Karlovi nezazlívám. Jako trenér mě hodně ovlivnil, obkoukal jsem jeho metody a využíval v praxi. Budu opakovat to, co o něm řekl Tonda Salák v Hartvíkovicích, které po něm přebíral. I tady v Brodě odvedl obrovský kus práce, ze které jsem pak já těžil.

Následující divizní sezona vám však nevyšla a tým po roce sestoupil…

Ta divizní sezona souvisí už s tím jarem v přeboru a nevyrovnaností výkonů. V divizi se naplno odkryly naše nedostatky, mezi něž patřila i nezkušenost. Z pohledu funkcionáře pak vím, že klub tehdy ještě nebyl na postup do vyšší soutěže připravený, řešily se jiné věci. Nepovedly se ani posily, angažování některých hráčů bylo krokem vedle.

Během jara vás vystřídal váš předchůdce Kolesa, jak k tomu došlo?

Tou dobou skončil v Třebíči a tady tomu bylo potřeba dát nový impuls. Bohužel to už bylo v dost kritické fázi a ani Karel s tím už nic moc nesvedl a po sezoně taky odešel.

A vy jste převzal na pět let Humpolec, hned po něm Chotěboř a v obou případech hrál o postup, což se vám ale už nepovedlo…

Přišlo mi, že dostat se do divize je těžší a těžší. (smích)

Teď jste zpět v Havlíčkově Brodě u dorostu, neláká vás znovu dospělá kategorie?

U starších dorostenců už to má k dospělým dost blízko, hodně věcí je podobných. Teď se snažíme, aby byla nějaká návaznost na áčko a na béčko a ta práce mě baví.

Slovan ještě krajský přebor vyhrál v roce 2014 a z divize po dvou letech znovu sestoupil, pak do ní šel ze druhého místa v roce 2017 a od té doby se v ní sice drží, ale zachraňuje se na poslední chvíli, přitom disponujete v klubu kvalitní prací s mládeží, proč hraje áčko pravidelně dole?

To v klubu dost intenzívně řešíme. Jednou z možných příčin je malá motivace mladých kluků. U nás v mládeži hrají proti béčkům ligových klubů, cestují po Moravě, vidí špičková zázemí. Pak přijdou do chlapů a jsou motivačně vyčichlí, nemá je co ohromit. I proto třeba už ve dvaceti koukají na peníze a volí Rakousko. Zaujal mě třeba výrok Jiřího Kotrby ohledně toho, proč v Česku nedokážeme v republikových soutěžích vychovat druhého Nedvěda nebo Poborského, když třeba právě tihle dva začínali jen v krajských soutěžích. On na to samozřejmě s trochou nadsázky řekl, že oni na zápas cestovali půl hodiny, ale pak třeba tři hodiny hráli, kdežto teď se tři hodiny cestuje a půl hodiny hraje.