Sledoval jste anketu v Deníku o nejlepší jedenáctku krajského přeboru?
Než mi to na můj profil dal kamarád Petr Liška, se kterým jsem hrával v Jihlavě, tak na sto procent ne. Ale když jsem hlasoval taky, potom to uviděli známí, kámoši. A ti se přidali. Tím jsem to decentně asi spustil.

Čekal jste, že se umístíte takhle vysoko?
Čekal, nečekal. Vyhrál jsem třikrát za sebou střelce soutěže a dohromady nastřílel dost branek. Ale spíš jsem tam čekal na některých jiných postech jiné hráče. Ne všichni se k tomu ale zřejmě přihlásili a hlasovali.

Vraťme se na začátek. V Jemnici jste se poprvé vydal na fotbal v kolika letech?
Myslím, že asi v pěti, šesti. Táta moc sportovec není, ale mamka se mnou jezdila všude. A když rodiče nemohli, tak mě vzali s sebou starší kluci. Já totiž trénoval většinou s těmi staršími.

Už zamlada jste vyčníval?
Asi trochu jo, i když si toho nejsem vědom. Už v osmi jsem měl jít do Jihlavy, ale naši z toho měli strach.

Do FC Vysočina jste se ale přece jen vydal, i když o pár let déle.
Bylo mi dvanáct let, když jsem tam začal jezdit s Rosťou Šamánkem a jeho tátou, který nás vozil. Jezdili jsme jen na dva tréninky, další jsme měli u nás. Potom jsme tam začali i hrát. Ale přestoupil jsem tam až v patnácti, dochodil tam devítku a v Jihlavě byl šest sezon.

Mohlo být angažmá v největším klubu v kraji delší?
Určitě mohlo. Měl jsem ambice, ale tenkrát jsem si to podělal sám. Pamatuji si to přesně. Za béčko jsme vyhráli v Břeclavi, kde se snad nikdy nevyhrálo, já dal z beka dva góly a na jeden přihrál. Šlo se to pak oslavit. Jenže oni nás při návratu nachytali na kamerách, a já si tím zavřel dveře do áčka. Přitom jsem byl v hledáčku.

Zpětně toho litujete?
Samozřejmě toho lituji, ale už to nevrátím. Teď už si z toho dělám srandu, i když mě to mrzí. Mohl jsem to ještě zkusit a poprat se o to víc. Byla to škoda.

Proto následoval návrat do Jemnice?
Kvůli tomu jsem to v Jihlavě ukončil. V béčku byly špatné smlouvy, málo peněz, nemohl jsem z toho žít. Během dalších let jsem pak sice měl nějaké nabídky do třetí ligy, ale to podle mě nemělo smysl. Já chtěl minimálně druhou ligu, ze které by se dalo jít ještě výš.

V mateřském Jemnicku ale museli být rádi, že jste se vrátil. Jeho dres jste oblékal dlouhých deset let!
Od dvaceti do třiceti. Pomalu skoro tu dobu, co bylo Jemnicko v přeboru. Já tam vlastně přišel, když zrovna kluci do krajského přeboru postoupili. Zrovna byly historické oslavy Barchan, a já to zapil s nimi. Bylo to veliké. (smích)

Jaká sezona v jemnickém dresu se vám nejvíce zaryla do paměti?
Mně se nejvíce povedla ta, kdy jsem byl nejlepší střelec a mohli jsme postoupit do divize. V posledním zápase jsme si to rozdali se Ždírcem. My jsme museli vyhrát, jim stačila i remíza. V poločase jsme vedli jedna nula, ale oni potom vyrovnali a v závěru dali na dva jedna. Byla to škoda, ale na druhou stranu, mě se do divize moc nechtělo. Větší dálky, více tréninků, ani jsme neměli moc hráčů. Bylo by to tam složité.

V přeboru jste byl brán vždy za kanonýra, ale vidět jste byl přitom i v zadních řadách.
Já si prošel vlastně vším. Hrál jsem stopera, beka, střed zálohy i v útoku. A tři zápasy v přeboru jsem dokonce odchytal. To byla naše jednička zraněná, dvojka nemohla, a já se toho nebál. Proti Bíteši jsem vychytal výhru, ale proti Humpolci jsme dostali šišku. Myslím sedmičku. Ale ne díky mě. Kluci se asi špatně vyspali, protože trenér Šamánek po zápase pochválil jen mě. Chytil jsem dalších osm gólů. A kluci pak museli na tréninku běhat, mě toho ušetřil. (smích) Těch zážitků je ale mnohem víc.

S kým jste si nejvíce za ta léta v dresu Jemnicka rozuměl?
Asi nejvíce gólů mi připravoval Tomáš Krejča, který hrával v Českých Budějovicích ligu. Byl dobře technicky vybavený. A tým táhli také Pavel Tesař, Zdenda Koutný a chvilku i Jarda Cech.

Stal se z vás obávaný kanonýr a obránci vás moc v oblibě neměli. Pořádně jste jim v soubojích nakládal.
Myslím, že to je můj styl hry. Samozřejmě v těch soubojích byl i trochu úmysl, vyřizovali jsme si s klukama, které nemáte v oblibě, účty. Vím, že to obránce bolelo, ale to je moje hra. Tvrdý souboj ustát, a jít do toho znovu. Když člověk ubere, dostane naloženo ještě víc. Já jim chtěl ukázat, že to nebudou mít jednoduché.

Hodně gólů jste dával i ze standardních situací, ačkoliv nejste žádný čahoun.
Podle mě rozhoduje dobrý výběr místa a timing. Najít si míč ve vápně. To je důležité. I když teď ve třiatřiceti letech už to také není ono. Nějaké to kilo přibylo. Do toho koronavirus. Navíc máme půlroční dvojčata, takže když přijdu z práce domů, jsem s nimi. Samotného mě běhat nebaví.

Nyní jste už třetí rok v rakouském Gerasu, a co vím, lákalo vás zahraniční angažmá už dříve. Ale vy jste neměl řidičský průkaz, že?
To byla komplikace. Už když jsem se vracel z Jihlavy, byl jsem v Rakousku na jednom testovacím zápase, ale kvůli řidičáku jsem tam nemohl. Pak mi unikla další možnost. Jarda Cech mě lákal do Nondorfu, ale místo mě vzali Jirku Malínka, který se pak po dvou týdnech zranil.

Teď už ale autem jezdit můžete, kdy jste absolvoval zkoušky?
Až ve třiceti.

To už jste ale v hrál v Rakousku, že?
Vozila mě přítelkyně, táta. Stejně se jezdili dívat. Ale pak mě přítelkyně dokopala, ať si řidičák udělám. I v práci to bylo omezení, protože jsem živnostník a musel mě vozit kolega. Teď už bez toho nemohu být. Měl jsem to mít dávno.

Další ponaučení, které můžete předat svým dvěma synům?
Doufám, že budou hrát fotbal. A samozřejmě to mám v plánu, vysvětlit jim, co je dobré a co ne. Jde ale o to, co si z toho vezmou. (smích)

Jak dlouhou chcete ještě hrát, a je v plánu například návrat do jemnického dresu?
Už tuhle zimu jsme se o tom bavili, protože Jemnicko chvilku vedlo a byly plány, že by se vrátilo zpět do přeboru. Ale z Rakouska mi nakonec volali, že mě nechtějí pustit, ať zůstanu. Tu další sezonu tam nejspíš hrát ještě budu, pak se uvidí. Vrátit bych se asi chtěl. Hlavně bych si zase zahrál trochu fotbal. V té naší soutěži vás pořád jen okopávají, je to tam těžké. A když jsem viděl některé zápasy tady v přeboru, to je paráda. Kolik ti kluci tam mají šancí?