Pane Kylíšku, už jste s odstupem týdne vstřebal své odvolání od mužstva?
Můj názor se během týdne nikterak nezměnil. Už dopředu jsem totiž s odvoláním počítal.

Říkáte, že jste o tom, že vedení klubu shání jiného trenéra, věděl delší dobu. Čím si to vysvětlujete?
Ta averze vůči mé osobě se táhla od loňského jara. Až teď, s odstupem jednoho roku, mi třeba vedení Třebíče vyčetlo, že jsem se bez jejich vědomí loni v lednu zúčastnil jako trenér halového turnaje s přípravkou. V první řadě v tom nevidím žádný problém, navíc ani nechápu, proč mi to tedy neřekli už tenkrát.

Mělo to další pokračování?
Ano, pokračovalo to v květnu, kdy se mohlo začít trénovat. S námi tehdy začali trénovat tři kvalitní hráči, Míča, Hrobař a Rygl. Ze strany vedení ovšem nebylo učiněno nic pro to, aby v Třebíči zůstali. Nakonec jsem si vydupal alespoň Hrobaře, Míča šel zpět do Rakouska a Rygl do Tasovic.

I přesto se vám vstup do nového ročníku povedl. Po čtyřech kolech jste nečekaně vévodili tabulce krajského přeboru…
Přesně tak. Začal podzim, kdy se nám až neuvěřitelně povedl začátek, ale přesto jsem se dozvěděl, že byl osloven Antonín Salák s tím, zda by celek místo mě nepřevzal. Tondy jsem zeptal a bylo mi řečeno, že prý jsem si nesedl s vedením. Tonda to ale odmítl, to samé se pak dělo také s trenérem Lovětínským, který v létě končil v divizní Polné.

Dá se tedy říci, že jste na lavičce Třebíče vydržel až do ledna jen kvůli tomu, že jiní trenéři angažmá u týmu odmítli?
V podstatě ano. Paradoxem je, že nového trenéra si sháněli i sami někteří hráči. Ne všichni, ale někteří lidé šířili, že pode mnou nechtějí hrát. I teď je o mně toto šířeno.

Můžete být konkrétnější?
Třeba takový Tomáš Válek se netajil tím, že pode mnou nechce hrát.

Tušíte, proč zrovna on?
Naprosto to nechápu, protože on trénoval třebíčský dorost a často se mě ptal na různé tréninkové věci. Tomáš má fotbal hodně rád, možná na mě sváděl své svalové zranění, které se mu stalo. Jenže právě před tím jsem jej varoval, když se na jaře až příliš přepínal.

Neuvažoval jste za těchto okolností o rezignaci?
Uvažoval, měl jsem chuť s tím seknout. Jenže jsem nechtěl, aby o mně lidé z vedení klubu pak říkali, že jsem je nechal na holičkách a kdo ví, co ještě.

Je to pro vás, třebíčského patriota, velké životní zklamání?
Samozřejmě jsem naštvaný. V klubu, ať už se jmenoval Spartak, Slavia či HFK, jsem působil od roku 1973, hrál jsem za něj i divizi. Teprve ve třiceti letech jsem si šel vydělat nějakou korunu do Rakouska. A teď mě z něj vyhnali. Na druhou stranu je to za dvacet let trénování poprvé, co jsem byl odvolán. To myslím není úplně špatná bilance.

Jak byste poslední rok a půl v Třebíči zhodnotil po sportovní stránce?
K mužstvu jsem přišel na poslední tři kola v červu 2019. Loňský podzim se nám podařil, když jsme skončili na třetím místě. A mohli jsme být i druzí, ale na závěr jsme v Šebkovicích podali neuvěřitelně špatný výkon. Zimní příprava vypadala solidně, jenže na jaře se bohužel nehrálo.

Co letošní podzim. Jak už jsme zmínili, začátek byl famózní, ale po desíti kolech jste až devátí?
Nalomila nás zbytečná remíza s posledním Bedřichovem, kdy jsme ztratili vedení 2:0, a následná prohra v Náměšti. Škoda, že se poslední tři kola nedohrála, protože nás čekaly celky, proti nimž jsme mohli bodovat a posunout se v tabulce výše. Rád bych zmínil, že vedení klubu mi sdělilo, že sportovní výsledky mi v žádném případě nevyčítají. Prý šlo o to, jak jsem se k nim choval.

Jak jste si to vysvětloval?
Upozorňoval jsem na velké chyby, které se v klubu dělají, tím jsem se asi stal vedení nepohodlným. Třeba webové stránky klubu, špatnou práci s mládeží, nábory dětí a další.

Na jaře vás tak uvidíme „jen“ na lavičce třetitřídního Koněšína?
Asi ano, nikam se neženu. Ale stát se může ledacos, uvidíme. Záleželo by na tom, jaký klub by mě oslovil, přece jen už hodně klubů znám, stejně jako oni mě.


Načítám tabulku …