„Dnes to mají komentátoři jednoduché. Chrlí na vás spoustu informací, ale mají k dispozici internet a ten tehdy neexistoval. Táta si tedy vše musel vypisovat z novin, jak našich, tak zahraničních. A my jsme mu doma asistovali. Stejně jako při nahrávání všech jeho televizních vystoupení. Samozřejmě na magnetofon, tehdy nic jiného nebylo. On si to druhý den pouštěl a z toho vycházel při zlepšování své práce. A měl to i jako důkaz, když ho někdo nařkl, že něco pokazil,“ vzpomíná Petr Holubec.

Vít Holubec se narodil v Olomouci, ale jeho táta byl úředníkem, a tak se rodina občas stěhovala. Dětství prožíval Holubec i za války v Mladé Boleslavi, kde se v organizované lize plácků učil milovat fotbal. Později působil také v Ostravě.

Do novin přispíval už od 13 let, po studiu pak během vojenské služby pracoval v Armádním rozhlase. Jeho šéf Josef Valchář si ho tam všiml a nabídl mu spolukomentování prvního živého přenosu Československá televize z hokejového zápasu Praha - Leksand 11. února 1955.

„Přestože jsem se sotva narodil, mám pořád v hlavě, jak stojím v postýlce a v té obrovské krabici s maličkým obrazem slyším tátu,“ směje se Petr Holubec, který s přibývajícími roky stále více pomáhal tátovi s přípravou pořadu Branky, body, vteřiny. Ten Vít Holubec moderoval od roku 1956.

„Měl velký blok, v něm uspořádána všechna naše ligová mužstva, kartu měli i všichni hráči. Jim jsme připisovali za pomoci údajů ze Sportu a Gólu branky, karty, zapisovali střídání. Každý víkend. Naštěstí jsem měl ještě dvě sestry a bydlela s námi také babička, všichni se podíleli,“ usmívá se Holubec, dnes už dlouhé roky mluvčí Pražské energetické.

Jeho táta proslul výrokem: Sportu zdar a fotbalu zvlášť, vážení přátelé televizní kopané. Vysvětlení je podle Petra Holubce prozaické.

„Tehdy k nám přišla technologie telerecording a umožňovala, že se zápasy daly vysílat opakovaně. A protože hodně chlapů chodívalo na odpolední, tak se pro ně přenosy druhý den reprízovaly. Tátovi přišlo hloupé tam říkat: Dobré odpoledne, nebo večer a proto zvolil jako starý sokol jejich pozdrav Sportu zdar. K tomu přidal fotbalu zvlášť a raději dodal i přátele televizní kopané, protože mu přišlo divné říkat jen přátelé, když diváci jeho přáteli nejsou.“

A proč sedával Vít Holubec při komentování dole mezi střídačkami? Byl to jeho zlepšovák.

„Nabízeli mu místa nahoře, ale on chtěl být blízko dění, slyšet peprná slova hráčů, zjistit hned od doktora, co se komu přihodilo. Prostě plnil i dnešní funkci reportéra mezi střídačkami, jen tam byl sám, nebo ve dvou, nejvíc s Karolem Polákem,“ vypráví Petr Holubec a obloukem se dostává k nejhoršímu zážitku tátovy kariéry, tragickému finále PMEZ 1985 na bruselském Heysselově stadionu. Tam při potyčce fanoušků Juventusu a Liverpoolu zahynulo 39 převážně italských fanoušků.

„Tehdy už seděl právě nahoře a ze svého místa viděl velmi málo. Kamery z etických důvodů také všechno nezabíraly. Celkově to pro něho byl zdrcující zážitek, o to bolestnější, že šlo o fotbal, který opravdu miloval. Tehdy byl tak zničený, že do toho na konci přenosu omylem zamotal Závod míru a domů se tak vrátil úplně bez nálady,“ vybavil si Petr Holubec.

Mnohem raději vzpomínal Vít Holubec na dvě velká finále, která komentoval. To největší v roce 1976, kde se naši stali mistry Evropy.

„Byl tehdy relativně mladý, přesto měl jasno, že větší zápas, než bylo finále s Němci, už komentovat nebude. Nejsme tak velká země, abychom tak velké úspěchy byli schopni opakovat častěji,“ říkával.

Ale v Moskvě 1980 si užil ještě zlato z olympiády, rád vzpomínal i na velké pohárové bitvy Sparty nebo Dukly,“ vyjmenoval mladší z dynastie Holubců, který také zakotvil po studiu v televizi, ale sport si nechal jako koníček.

„V době mého nástupu ještě táta pracoval a o srovnání jsem nestál, měl příliš dobré jméno. Proto jsem se soustředil spíš na regionální věci,“ objasňuje.

V paměti nosí Víta Holubce hluboko také jeho někdejší kolega Otakar Černý Hlavně vzpomíná na jeho úsloví, že jediným sportem je fotbal, ostatní je tělovýchova. „Každopádně to byl velký borec a bylo mi ctí, když mi ke konci své kariéry nabídl tykání,“ říká Ota Černý, později šéf sportovní redakce ČT.

A jak vidí přínos svého táty Petr Holubec? „Je to táta, takže chvála může znít zvláštně, ale on sportu obětoval hrozně moc, miloval ho a stal se personou ve svém oboru. Dnes si ho už pamatuje méně lidí, ale něco z něho zůstalo a jeho slavnou větu používají třeba v modifikacích i jeho nástupci,“ dodal syn slavného otce.