Předchozí
1 z 3
Další

O videu ve fotbale se vedly dlouhé diskuze. Velkou zkoušku ohněm zažilo na letošním mistrovství světa. Prošlo jí podle vás, nebo ne?
Určitě prošlo. Minimalizovalo hrubé chyby rozhodčích. Myslím, že statistika byla taková, že devětadevadesát procent rozhodnutí na základě videa bylo správných. Určitě ho podporuji.

V české nejvyšší soutěži je videorozhodčí využíván ve třech zápasech v jednom hracím kole. Jak se vám s ním spolupracuje?
Setkávám se s videem jak na hřišti jako hlavní rozhodčí, tak jako videorozhodčí. Mělo by to pracovat tak, jak má, za předpokladu, že budou dobré pracovní podmínky, které dříve nebyly. Teď už existuje přenosový vůz, kde funguje vše výborně. Jedinou kaňkou je, že stále nejde vyhodnocovat ofsajdy pomocí elektronické čáry. Ta musí být speciálně zkalibrovaná a ne každá technologie to umí. Do dvou let by měl být videorozhodčí v každém zápase.

Rozhodčí pomoc videa může a nemusí využít. Podle čeho se rozhodujete?
Je daný protokol, podle kterého videorozhodčí přezkoumává čtyři situace. Když padne branka, penaltové zákroky, napřímo udělená červená karta a v případech, kdy rozhodčí udělí kartu špatnému hráči. Sporné situace posuzuje automaticky a je v kontaktu s hlavním rozhodčím na hřišti a komunikuje s ním o tom. Když o to hlavní požádá, dostane záběry do monitoru u hřiště a sám je může zhodnotit. Konečný verdikt je vždy na hlavním rozhodčím.

Miroslav Zelinka
Narodil se 23. února 1981 v Brně. Fotbal hrál od svých pěti let a dokonce se propracoval do mládežnických reprezentačních výběrů. Po zranění klíční kosti přestal v šestnácti letech aktivně hrát a stal se rozhodčím. Od roku 2008 rozhoduje zápasy profesionálních soutěží a od roku 2011 také soutěže FIFA. Je rozvedený a má pětiletého syna. Mezi jeho koníčky patří jízda na kole, běh, relaxace a společně strávený čas se synem.


Mistrovství světa v Rusku ukázalo také, že hráči stále více simulují. Co podle vás může za tento trend?
Může za to touha po vítězství. Hráči chtějí pokutový kop a vstřelit tak jednodušeji branku. A také, že video doposud nebylo. Pokud si dobře pamatuji, tak od nové sezony byla nařízena možná jedna penalta, kterou videorozhodčí posoudil jako simulaci.

Co je potřeba udělat, aby se situace zlepšila?
Pomáhá video, které snižuje snahu hráčů simulovat a také to, že národní komise můžou zpětně hráče potrestat. To je správná taktika, kterou podporuji.

Kromě zápasů české ligy rozhodujete také zápasy v Evropské lize nebo předkola Ligy mistrů. Jak se tyto zápasy liší?
Liší se hlavně tím, že delegace na mezinárodní zápas je na tři dny. Den před zápasem se letí a je předzápasový trénink. V den zápasu dopoledne je setkání na stadionu pro čtvrtého a brankové rozhodčí, kteří si projdou celý stadion a vše zkontrolují. Večer je zápas a další den se letí domů. Je tam také jiný přístup. Lepší zabezpečení a vše je lépe nachystáno. Pro rozhodčí je tam větší komfort.

Jak se po fyzické stránce udržuje fotbalový rozhodčí profesionálních soutěží?
Já se připravuji čtyřikrát týdně. Když mám v týdnu mezinárodní utkání, tréninky přizpůsobím. Většinou se jedná o běžecké tréninky, posilovnu, kolo a také bychom měli využívat nějakou regeneraci. Například saunu nebo masáž. Před začátkem sezony, když se připravujeme na fyzické testy, máme klidně i osm až devět tréninků týdně.

Jak velkou roli hraje při vašem výkonu psychika?
Hraje důležitou roli při rozhodování. Je tam velký tlak od diváků, od klubů, od médií a s tím se musí rozhodčí umět vyrovnat, aby zápas odřídil co nejlépe. Výkon je takový mix fyzické a psychické připravenosti.

Kolik času věnujete přípravě na zápas?
Většinou je to tak hodina až hodina a půl. Záleží ale také na tom, jestli pískám českou ligu, kde většinu týmů a hráčů znám, anebo mezinárodní zápas, kde hráče nemám tolik nakoukané.

Připravujete se tedy také na konkrétní hráče?
Určitě ano. Díváme se na videa, jak se hráči na hřišti chovají. Jak zahrávají standardní situace, kam míče směřují a jak využívají postavení v ofsajdu nebo blokování soupeře. Musíme být připraveni na všechno.

Rozhodujete zápasy, které sledují desetitisíce diváků. Jste před zápasem nervózní?
Zdravá nervozita musí být před každým zápasem, i kdyby to bylo přátelské utkání a bylo tam padesát diváků. Je dobré, když nervozita je, protože díky ní se zvyšuje koncentrace a nic se nepodcení. Potřebná ale není.

Hráči a rozhodčí se před vstupem na hřiště potkávají v tzv. tunelu. Bavíte se mezi sebou?
Většinou se s hráči jenom pozdravím, někdy padne nějaký fórek na odlehčenou. Hráči se sami soustředí, takže většinou jen projdeme a zkontrolujeme výstroj, jestli je vše v pořádku. Poté čekáme na signál, že máme vyjít na hřiště.

Fotbalový rozhodčí je během zápasu v neustálé komunikaci s hráči. Tykáte si s nimi, nebo vykáte?
Záleží jak s kým. V české lize už se pohybuji jedenáctou sezonu, takže s většinou hráčů se znám. S mladšími nebo novými hráči si samozřejmě vykám, ale s postupem času se to potom mění a také si tykáme.

Nestává se, že tykání vede ke ztrátě respektu?
Může. Myslím si ale, že už máme vzájemný respekt vybudovaný. Samozřejmě jsou nějaké emoce, kdy si hráč uleví a něco řekne. Ale po zápase většinou za námi přijdou a omluví se.

Jak si získáváte na hřišti respekt?
Rozhodčí si respekt získá správným rozhodnutím. Hráči pak vycítí, že tam není proto, aby jim ublížil, ale aby ten zápas vedl a manažeroval ho.

Jak reagujete na vulgární nadávky ze strany hráčů?
Záleží, při jaké je to situaci a jak moc jsou vulgární. Reaguji na to buď tak, že ho zpracuju slovně anebo pomocí osobních trestů. Ale je jasné, že reaguji jinak na větu, kde je na konci vole a jinak, když mě někdo pošle někam.

Má na vaše rozhodování vliv to, jak s vámi komunikují hráči jednotlivých týmů?
Nemělo by. Ale samozřejmě nějaké drobné věci se tam tímhle dají pohlídat a ošetřit. Pro rozhodčího je důležité mít kapitána týmu na svojí straně. S jeho pomocí se dá tým zklidnit.

Některé hráče pískáte pravidelně i třeba několik let. Jste s některými v kontaktu i mimo hřiště?
Mimo hřiště ne. S některými hráči se ale znám ještě z mládežnických reprezentačních výběrů, když jsem hrál, takže k nim mám trošku jiný přístup a bavíme se i jinak. Ale nestýkáme se.

Jak často s vámi při zápase komunikují trenéři?
Minimálně. Většinou komunikují se čtvrtým rozhodčím, který je takový hromosvod. Schytá většinou vše za rozhodčí na hřišti v první linii.

Někteří emotivní trenéři na rozhodčí pokřikují. Reagujete na to?
Záleží, jakým způsobem komunikují, jestli je to v únosné míře. Někdy i na trenéry zakřičím a zklidním je, nebo pomocí nějakého gesta ukážu, že už dost. Popřípadě vzkážu přes čtvrtého rozhodčího, že jestli se to bude opakovat, bude se na zápas dívat z tribuny.

Jak se vypořádáváte s tlakem diváků?
Když pískám, tak diváky nevnímám. Bylo to ale jiné na začátku mé kariéry. Tato schopnost se zlepšuje počtem odpískaných zápasů a zkušenostmi. Já chápu jejich emoce, že fandí jednomu družstvu, ale na mě jejich pokřikování vliv nemá. Vím ale, že někteří kolegové měli problém s diváky, kteří přelezli zábradlí a šli to s rozhodčím vyřídit na hřiště.

Nevnímáte ani skandování proti vaší osobě?
Něco v zápase samozřejmě postřehnu. Ale beru to s nadhledem. Diváci jsou od toho, aby fandili a skandovali. Tak to je. Za prvé nemám čas to na hřišti moc sledovat, a když už to postřehnu, řeknu si, že od toho tady jsou. Někdy se tomu i zasměju.

Chodíte se na zápasy dívat jako fanoušek?
Když mám čas, tak se zajdu podívat na nějaký zápas. Většinou ale na nějaké nižší soutěže. Nedívám se ale na kolegy, ale na fotbal. Jako rozhodčí toho mám už hodně.

Rozhodčí mají na vzájemnou komunikaci elektronické mikrofony. Jak často a k čemu je během zápasu využíváte?
Toto zařízení slouží k tomu, aby rozhodčí mohli rychle, a především věcně, na danou situaci zareagovat. Důležité je, aby nevznikaly delší časové prodlevy, které by brzdily zápas. Aby například nemusel hlavní rozhodčí za asistentem běžet. Rozhodčí jsou spolu v kontaktu stále. Většinou každý roh, aut nebo souboj probereme a vyhodnotíme, aby nedocházelo ke sporným situacím a jeden rozhodčí neukázal vlevo a druhý vpravo. Finální rozhodnutí je však vždy na hlavním rozhodčím.

Rozebíráte v poločase zápasu, nebo po jeho konci, se svými kolegy svá rozhodnutí?
Rozebíráme je i ve hře pomocí mikrofonů. O poločase je ale samozřejmě více prostoru. Takže si jednotlivé situace probereme a vyhodnotíme, jestli jsme rozhodli správně. Můžeme si říct i nějakou kritiku. Někdy v pauze řeknu asistentům, co bych si představoval jinak, popřípadě řekne svůj názor čtvrtý rozhodčí, který má na zápas specifický pohled.

Díváte se na záznamy svých utkání?
Dívám se a vyhodnocuji si jednotlivá rozhodnutí nebo poziční postavení. Zjistím tak, co je potřeba zlepšit do budoucna.

Jména rozhodčí se často objevují v médiích. Zvlášť, když udělají nějakou chybu. Je vám nepříjemné, když se o vás píše nebo mluví?
Pro nikoho to příjemné není. S výkonem funkce rozhodčího to souvisí, že bude médii propírán, a že dělá nepopulární rozhodnutí. My jsme na to připraveni a jsme s tím smíření. Na někom to může zanechat i psychické stopy, ale já s tím problém nemám.

Nevadí mediální pozornost rodině?
Rodině to vadí. Je to nepříjemné, ale nic s tím neudělají. Jedině snad nečíst média.

Fotbalové prostředí je mnoha lidmi vnímáno jako korupční. Setkal jste se někdy s ovlivňováním zápasů?
Dříve tomu možná tak bylo, ale v současné době jsem se s tím nesetkal. Samozřejmě tlak od klubů existuje, ale v tom smyslu, že mluví například o tom, že hrají o záchranu, že potřebují vyhrát. Už toto vytváří tak na rozhodčí. Takže se jedná o nepřímý verbální tlak. S korupcí v podobě finanční nabídky jsem se nesetkal.

Jste rozhodčím profesionálních soutěží. Živíte se tím?
Neživím. Musím mít civilní zaměstnání, protože se může stát, že na základě špatného rozhodnutí dostanu trest od komise a tři týdny bych například nic nedělal. Mám tedy účetní firmu, což mi zároveň umožňuje být časově flexibilní a můžu tak být rozhodčí.

Jak velké odměny rozhodčí vaší úrovně dostává?
Hlavní rozhodčí v české nejvyšší soutěži má za utkání pětadvacet tisíc korun, asistenti patnáct tisíc a čtvrtý rozhodčí dva tisíce. V evropských soutěžích jsou ty částky vyšší. Lidé většinou vidí jen to, že je to částka za devadesát minut na hřišti. Práce rozhodčího ale znamená mnoho času okolo, který věnujeme přípravě například na úkor rodiny.

Máte ještě jako rozhodčí nějaký nesplněný sen?
Můj sen a cíl je rozhodovat zápasy nejlepších týmů v Evropě, popřípadě zápas Ligy mistrů. Doufám, že se mi to povede.

Jak dlouho byste chtěl být ještě profesionálním rozhodčím?
Dříve byl limit do pětačtyřiceti let. Ten je ale teď zrušený. Mám kolegy, kteří byli i starší, ale je to úměrné k tomu, jak slouží zdraví. To je základ všeho. Pokud je vše v pořádku a člověk má adekvátní výkony, které odpovídají úrovní profesionálních soutěží, může pískat i déle. Já žádnou hranici, do kdy bych chtěl vydržet, nemám. Pokusím se co nejdéle.

Autor: Jan Vostal