Stvořil jsem agenta Raiolu, směje se Galásek. Po útěku z Baníku si splnil sny

Pocházíte z Frýdku-Místku, jak jste se v Baníku objevil?
Chodil jsem do školy v Porubě a lidi z Baníku jsem zaujal na jednom z výběrů, které se tehdy pravidelně konaly na školách v tělocvičně. Pozvali mě na další kolo výběru na Bazaly do malé tělocvičny a já jsem tam tehdy dokázal dát pár gólů. Párkrát jsem si narazil o zeď, to se jim líbilo, a řekli, že jsem v devíti letech chytrý fotbalista. (usmívá se) Díky sportovní škole jsem pak mohl začít v Baníku. Na Hutních montážích jsem zrušil brusle, hokej, a šel na fotbal.

Vy jste hrál i hokej?
(přikývne) Do devíti let za Hutní montáže v Porubě. Mám dojem, že pak zasáhli i trochu rodiče, protože hokej je přece jen moc tvrdý.

Šimíček o padesátce, truhlařině i práci: Opustit Vítkovice? Už jedině v rakvi

Bylo těžké s tím přestat a jít na fotbal?
Určitě, ale zpětně asi dobré rozhodnutí. Bruslení mě ale také hodně bavilo. Ale nešlo dělat dva sporty, takže to rozhodnutí muselo padnout. Naštěstí se fotbal dal dobře kombinovat se školou díky individuálním plánům.

Kdy jste cítil, že byste mohl být profesionál?
Asi za Jardy Gürtlera. Vytáhl mě jako dorostence mezi hráče jako Sialini, Škarabela, Záleský, Hýravý… Od nich jsem se učil. V osmnácti jsem startem proti Dukle a pak v poháru s Galatasaray rostl. V odvetě jsem hrál od začátku v základní sestavě, podal dobrý výkon a tím jsem si upevnil místo v áčku.

Do zahraničí jste šel poměrně pozdě. Ve třiadvaceti…
Vždy uvažuji, jestli kdybych měl možnost jít v osmnácti devatenácti, zda bych to bez rodiny v tomhle věku zvládl. To už jsme měli roční dceru. Ale doba byla těžká, přestup se táhl. Žena s dcerou za mnou přijely až po měsíci. Hodně jsem je potřeboval. Na druhou stranu jsem už byl zkušenější.

Odchod do ciziny? Postavil jsem si hlavu

Pro vás byl Tilburg první nabídkou z ciziny?
Ano. Já se rozhodl v době, když jsem hrával za reprezentační jednadvacítku. Měli jsme tam ostravského maséra Petra Tomise, bydleli jsme kousek od sebe. V té době jsem na jeho rady hodně dal a tvrdil mi, že nejlepší je jít do zahraničí. Přes jednoho agenta se objevila možnost jít do Tilburgu. Oni se přijeli původně podívat do Olomouce na Míru Baránka, ale zaujal jsem je já. Míra nešel, nechtěl riskovat, ale já byl rozhodnutý to zkusit.

Patnáctileté sokyně? Dřív bylo víc starších holek, říká krasobruslařka Březinová

Hned?
Jasně. Neměl jsem do té doby manažera. Moje první výplata byla devět tisíc, každý rok mi ji Verner Lička o tisícovku navýšil za dobré výkony. Všichni ostatní, kteří přišli odjinud, měli ikskrát tolik. Ale já byl klenot Baníčku. (pousměje se) Kvůli penězům jsem neutíkal, ale věděl jsem, že nám mažou med kolem pusy. Do zahraničí jsem se díval už rok předtím za Honzy Pavlisky. Žádné nabídky nebyly, domluva ale byla taková, že za rok mi Baník nebude bránit v odchodu. Jenže šéfem klubu se mezitím stal Olda Novák a ten o tom nechtěl slyšet. Tak se musel konat útěk.

Vy jste si postavil hlavu a chtěl jste jít za každou cenu, že?
I když jsem měl smlouvu, postavil jsem si hlavu. A v létě 1996 jsem informoval klub, že odejdu. Agent mi tvrdil, že můžu odejít na základě Bosmanova pravidla o volném pohybu hráčů v rámci EU, jenže mě se to vzhledem k platné smlouvě netýkalo. To jsem bohužel nevěděl. Ale pak už jsem to chtěl risknout. Nic mi tu nehrozilo a reprezentace pro mě byla uzavřená kapitola.

Jak to?
Suchopárek měl tehdy stopku v dalším kvalifikačním utkání, a proto mě chtěl trenér Uhrin místo něj v přípravném zápase proti Finsku na jeho postu stopera, který jsem hrával v Baníku, vyzkoušet. Ale nakonec z toho byly „dlouhé“ čtyři minuty. Tak jsem to zabalil a řekl si, že nemám co ztratit. Nic mě tu nedrželo. Postavil jsem si hlavu a informoval Baník, že přípravu s ním nezačnu, mám podepsáno v Tilburgu a ať se s nimi domluví. A odjel jsem.

Konec kariéry? Jako Jágr bych nebyl, ale trochu jsem se unáhlil, vzpomíná Verbíř

Do Nizozemska se pořád rádi vracíme

Váš přestup vyřizoval dnes světoznámý fotbalový agent Mino Raiola, jehož klienty jsou velká jména jako Erling Haaland, Zlatan Ibrahimovič, José Mourinho či Paul Pogba. Baník nakonec za vás nějaký ten milion dostal, viďte?
Můžu říct, že jsem stvořil Mina Raiolu, s nadsázkou samozřejmě. (směje se) On byl u posledního jednání mezi Tilburgem a Baníkem a vyzkoušel si na mně velký přestup. Po mém prvním ligovém zápase v Holandsku za Tilburg se psalo o třech milionech guldenů (tehdejší nizozemská měna). Tam mi to osolili, žádný šlágr to z mé strany tedy nebyl. A nic na tom neměnilo, že jsem hrál proti Jonu Dahlu Tomassonovi. Hned byla v novinách moje cenovka. Ani nevím, jestli tomu mám věřit. Každopádně mi ten zápas nevyšel. Ale asi to bylo i tím, že jsem čekal tři měsíce, nebyl jsem natrénovaný, psychicky jsem se z toho dostával a nebyl jsem v pohodě.

Možná jste tedy jeden z nejdražších odchodů z Baníku…
To nevím, jestli jsem patřil k nejdražším. Pamatuju, že než se všechno dohodlo, trvalo to hrozně dlouho. Poslední jednání probíhalo na Bazalech, ve čtyři ráno si plácli a pak mě vezli do Prahy na letiště. V Tilburgu se mi začaly plnit klukovské sny. Stadion? Fantazie. Lidé kolem? Fantazie. K tomu jsem věděl, že Tilburg hraje s PSV, Ajaxem, Feyenoordem. Že můžu s nimi hrát ligu. To bylo skvělé a můj cíl.

Navíc jste byli i v Lize mistrů…
Ano. Ve třetím roce. Trenér ale poté odcházel do Ajaxu a pak mužstvo poleví. Autorita se vytrácí, tak jsme skončili v lize devátí.

Jaké byly začátky v Holandsku?
Jazykově mi musely stačit dva roky základní školy němčiny, na učilišti se to pak zopakovalo. Ale nic moc. Manažer mi dal k ruce svého syna, který mi v začátcích vypomohl. Jazyk jsem se postupně učil z titulků u filmů, protože je měli v originální angličtině. Právě v angličtině domácí mluvili s cizinci, po asi dvou letech jsem jim musel vysvětlit, že holandsky už umím. Byl to zvyk. Trenér Co Adriaanse zajistil i hodiny, takže jsem se já i manželka naučili.

Sport? Jediná možnost, jak dát Rusům na zadek, říká legendární brankář Králík

A celkově zapadnout do života?
Vyjádřím to jednoduše. Manželka po letech nerada opouštěla Holandsko, rádi se tam tak vracíme. I dcera tam žije a oblíbila si to. Bydleli jsme v jedné čtvrti u Tilburgu, v řadovce. Ale zpočátku tam byla pořád ta nejistota, kdy a jestli vůbec budu moct hrát. Jen jsem trénoval, takže podpora ženy i dcery byla veliká. Zajímavé bylo, že v Tilburgu, který mě v začátcích nechával jen trénovat, přišli za vedením nejzkušenější hráči, abych hrál a nějak se ten problém vyřešil. To mi pomohlo. Pak jsme hráli turnaj k výročí klubu proti Udine. Odehrál jsem třicet minut, tam mě poprvé viděli hrát, a to mě zachránilo, protože si mě vyhlédl sponzor klubu, který měl textil po celém světě.

Co to pro vás znamenalo?
On mě z Baníku vykoupil. Vlastně jen pro mě samotného našel Tilburg investora. Investoval do Tomáše Galáska s tím, že pak vše dostane zpátky – i s nějakými úroky – z přestupu do Ajaxu.

Mrzí mě, že mě Chovanec nevzal na Euro 2000

Tam jste odešel v roce 2000…
V Tilburgu mi všichni říkali, že v Ajaxu už to není takové rodinné jako v Tilburgu, že mě to zničí. Ale měl jsem svou hlavu. Po šesti letech v Amsterdamu jsem zjistil, že ta rodinná atmosféra může být i ve velkoklubu jako Ajax. Začal jsem navíc spolupracovat s agentem, který se nezajímal o sebe, o své peníze, ale hlavně o mě. Jak mně pomůže vše zařídit – banku, bydlení, úřady a tak. To jsem pak pocítil i při jednání o přestupu do Norimberku, když se mě ptal, jestli mi ten klub, město, země, liga budou vyhovovat. Díky tomu si myslím, že všichni agenti nejsou stejní. Každopádně dodnes jsem hrdý, že jsem mohl hrát v takových klubech jako byl Baník, Tilburg, Ajax, Norimberk a Mönchengladbach.

Jan Koller: Mám problémy se srdcem. Už nejsem ten obávaný kanonýr

Nechyběl vám ale ještě jeden krok do absolutně top klubu?
Tehdy jsem to tak neviděl. Jako hráč jsem byl loajální, nechtěl jsem měnit kluby. Byl jsem spokojený s tím, jak fungovaly, že jsem pořád hrál a udržoval se. I po kariéře. Přišel manažer a hrne nabídky: třeba Katar, Turecko. A já na to? Prostě ne, je konec! Gladbach, záchrana v bundeslize, 37 let a bylo jasné, že končím. Své jsem si užil a věděl jsem, že kariéru ukončím na hřišti a ne na střídačce jako náhradník. To bylo pro mě velice důležité.

Jaké bylo pro vás hrát za reprezentaci proti Nizozemsku?
Tyto zápasy byly speciální. Dokonce když jsme Nizozemsku pomohli k postupu ze skupiny výhrou nad Německem, tak manželce chodili cizí lidé – fanoušci – děkovat do našeho domu v Amsterdamu. Že jsem se na tom podílel. Mrzelo mě, že jsem se nedostal do nominace Pepy Chovance na Euro v Holandsku a Belgii. Přece jen jsem tam už delší dobu stabilně hrál, ale holt bez agenta to nebylo asi dost. (pokrčí rameny) Na druhé straně jsem si vždy říkal: Nezanevři na reprezentaci, nikdy nevíš, kdy přijde tvoje šance. A tohle bylo moje nejlepší rozhodnutí. Nechal jsem to tak, akceptoval to a čas přišel za trenéra Brücknera.

Myslíte, že byste se se svým fotbalem prosadil i dnes?
Těžko říct. Ale pořád bych upřednostňoval chytrost, hlavu, postavení ve hře, čtení hry a mít obě nohy. Obounohost je k nezaplacení. Jen někdo to má od přírody, jiní to musí trénovat. Já měl každopádně v sobě zabudovanou profesionalitu a chtíč jít si za svým. Dělal jsem maximum, nebyl jsem brousek, ale ani kliďas. Měl jsem svoje, jen jsem to nedával tolik najevo.