Vím, jak se cítí člověk v pětačtyřiceti. Jak se ale cítí fotbalista, který tuto metu dovrší?
Perfektně. Na nic si nestěžuji. Musím to zaklepat, nemám žádné zdravotní problémy.

Na podzim jste za Humpolec naskakoval spíše do druhých poločasů. Zdravotní potíže za tím tedy nebyly?
Kdepak. Moje role je dána věkem. Už jsem hráč do druhé půle. I tak jsem zápasů od začátku odehrál víc, než jsem čekal. Měli jsme zraněné hráče, občas někteří kluci na zápasy nemohli, což je ale na této úrovni normální.

Pojďme na samý začátek vaší hráčské kariéry. Začínal jste v Mladé Boleslavi. Kdo vás tam poprvé přivedl na hřiště?
Táta. I on hrával za Boleslav, tehdy druhou ligu. Jako šestiletého mě vzal na nábor a mě fotbal chytil natolik, že jsem u něho už vydržel.

V klubu jste prošel všemi mládežnickými kategoriemi a dostal jste se posléze do prvního týmu. Kdy přišla chvíle, kdy jste si řekl, že se fotbalem budete živit?
Možná to je úsměvné, ale tohle přišlo už na škole. Od páté třídy jsem byl ve specializované třídě, takže nás často uvolňovali z vyučování. To samé jsme pak měli na učňáku. V té době jsme slýchali: To jsou ti fotbalisté, co se tím budou živit. Já jsem navíc byl takový, že jsem v Boleslavi chodil na zápasy i tréninky áčka. Sledoval jsem, jak se připravují a být profesionálním hráčem byl můj sen.

Teď jste mi sebral otázku z úst. Tak to otočím. Byla chvíle, kdy jste zalitoval, že jste se stal profesionálním fotbalistou?
Ne. To opravdu nikdy. Je to dáno tím, že jsem dělal, co mě bavilo. Fotbal byl pro mě vždy zábavou. To mám dodnes. A jedno, jestli se hraje mistrovský zápas, nebo jestli si jdu kopnout na plácek za barák.

Z Mladé Boleslavi jste šel do Dukly Praha. Byl to krok správným směrem pro vaší kariéru?
Šel jsem do třetí ligy, takže si někteří klepali na čelo, co to dělám. Prožil jsem tam ale krásné období. Byla tam skvělá parta lidí, potkal jsem kluky, se kterými jsem byl později v Liberci. Když se Dukla stěhovala do Příbrami, už jsem s týmem nešel.

Věřím, že jste nelitoval. Uzavřít v jednadvaceti letech smlouvu se Salernitanou musel být splněný sen.
Ano, byl to sen. I když jsme hráli druhou ligu, tak jsem poznal opravdový profesionální fotbal. Od tréninků, zápasů, zázemí až po fanoušky. Na ty nikdy nezapomenu. Byli neskuteční především ve chvíli, kdy jsme pro klub vybojovali postup do nejvyšší soutěže po padesáti letech.

Vím, kolik lidí chodí na fotbal v Miláně, Turíně či Římě, ale kolik jich chodilo na Salernitanu?
Ze začátku ve druhé lize patnáct dvacet tisíc. Jenže pak se nám povedla vítězná šňůra, vyskočili jsme v tabulce nahoru a návštěvy narůstaly. Pak už chodilo i třicet tisíc, soupeři se k nám na jih báli jezdit.

Hráči slavnějších klubů to mají v Itálii těžké. Jen tak někam jít nemohou, fanoušci je zastavují, jsou neodbytní. Poznal jste to také?
Bylo jedno, jestli jsem někam přišel sám nebo s týmem, pořád nás někdo zastavoval. Každý se chtěl bavit o fotbale. To jsem ale zažil i Fermaně, kde jsem pak hostoval. V Itálii jdete po ulici a neslyšíte nic jiného než fotbal, fotbal, fotbal.

Fermana byla prvním hostováním ze Salernitany, pak přišla dvě česká. V nich jste sbíral tituly.
Ve Spartě jsem to měl zpočátku hodně těžké. Tam ve středu zálohy hrál Tomáš Rosický, ale když odešel do Dormundu, dostal jsem se do sestavy víc. Na jaře už jsem toho odehrál poměrně dost. V té době byl titul pro Spartu povinnost. Bylo to hezké, vzpomínám na to rád. Zažil jsem končící éru legend Horsta Siegla, Michala Horňáka, Zdeňka Svobody, Jirky Novotného. Byla to pro mě škola.

Rok na to jste šel do Liberce. Tam už asi titul povinností nebyl, že?
To ne. V Liberci to bylo o partě. Tam táhli všichni za jeden provaz. Od trávníkářů až po vedení. Hráči tam byli výborní, ale ta parta byla tím zásadním. Proto se nám povedlo uhrát titul.

Tím jsme se pomalu přiblížili k roku 2004, kdy vám lékaři už jako hráči Slavie Praha diagnostikovali akutní leukémii. Byla to rána z čistého nebe?
Příznaky jsem měl asi měsíc, ale naplno se to rozeběhlo po zápase na Slovácku. Udělala se mi obrovská boule na stehně. Klubový lékař mě druhý den poslal na odběry do Motola. Pak už to vzalo rychlý spád. Večer už jsem ležel v nemocnici, druhý den se začínalo s léčbou.

Musel to být šok. Jeden den jste byl vrcholový sportovec, druhý pacient s těžkou nemocí. Jak jste se s tím vyrovnával?
Když jsem si tam lehl, tak moje první myšlenka byla, jestli ještě někdy budu hrát fotbal. Pak jsem si ale položil otázku: Přežiju to vůbec? Černou myšlenku jsem zaplašil, věřil jsem, že se uzdravím. Kolem mě byli ale všichni vážní. Doktor mi řekl, že jsem přišel za minutu dvanáct. Kdybych podle něj dorazil o den později, tak by se to rozjelo do celého těla a už by bylo složité to zastavit.

Onemocněl jste v květnu, ale už na podzim jste na tiskovce oznamoval návrat…
V říjnu jsem oznámil, že jsem vyléčený, ale návrat na hřiště trval přece jen déle. Do kondice jsem se dostával pomalu. Naplno jsem začal tělo zatěžovat až v lednu. Reagovalo ale dobře. Na to, že jsem měl ještě dva roky naplánovanou udržovací léčbu a bral jsem léky, které mě tlumily, tak jsem úlevy na trénincích nepotřeboval.

Proto muselo být šokem prohlášení trenéra Karla Jarolíma na tiskové konferenci, který zpochybnil, že se dokážete dostat do odpovídající formy.
Nastoupil nový trenér, který má právo postavit si tým podle sebe. Prohlášení, že na to nebudu mít po fyzické stránce, přišlo ale ještě před začátkem přípravy. Proto jsem se bránil. V tu chvíli tam bylo ale víc věcí, které směřovaly k tomu, že ve Slavii skončím.

Jaké?
Nelituji, že jsem do Slavie šel, ale tou dobou tam byly obrovské problémy s penězi. Pořád nám dlužili. Kdyby nám řekli jedno datum, kdy se s námi vyrovnají, vzal bych to. Jenže my jsme ta data dostávali jedno za druhým. Pořád se to posouvalo, cítil jsem riziko, že to může skončit bankrotem celého klubu. Proto jsem to řešil arbitráží a odešel do Příbrami.

Na Příbram jste navázal dalším zahraničním angažmá. Přestoupil jste do Rakouska, do Innsbrucku.
Do Příbrami jsem šel s tím, že jsem potřeboval pravidelně hrát, abych se do toho znovu dostal. Z Boleslavi jsem tam dojížděl, až přišla nabídka z Rakouska. Jarda Starka je svůj, ale znal jsem se s ním už z Dukly. Nedělal mi potíže, pustil mě.

V Innsbrucku se vám pak líbilo?
Bylo to pro mě angažmá za odměnu. Byla tam super parta, žádné přehnané stresy. Klub neměl tolik peněz, takže ani žádné velké ambice. Hrálo se, aby se nesestoupilo. To bohužel po dvou a půl letech přišlo.

V Rakousku jste ještě strávil tři roky, ale pak jste se vydal zpět do Čech. Proč?
Z Innsbrucku jsem šel do Neustadtu, ale druhou ligu se mi moc hrát nechtělo. Měl jsem svůj věk a tahle soutěž pro mě moc nebyla. Kluby tam staví na mladých hráčích.

Východiskem se ukázalo Brno.
Zkontaktovali s Ríšou Dostálkem. Vzal jsem to na tři měsíce, ale v klubu došlo ke změnám, proto jsem se přesunul do Jihlavy. Zavolal mi Pepa Jinoch, který v Jihlavě dělal manažera a znal jsem se s ním z Liberce a vlastně i ze Slavie. Byli jsme za deset minut domluvení. V Jihlavě jsem zažil úžasný rok. Pak už to bylo horší, podle mého názoru se zbytečně často měnili trenéři.

Když se za celou kariérou ohlédnete, na jaké angažmá vzpomínáte nejraději?
Jednoznačně na první sezonu v Liberci. Tam se nám nepovedl jen titul, ale daleko jsme došli v poháru UEFA. Vyřadil nás až Dortmund.

Profesionální kariéra Václava Kolouška
1993-1994 Mladá Boleslav, 1995-1996 Dukla Praha, 1996-1997 Dukla Příbram, 1997-1999 Salernitana, 1999-2000 Fermana (host.), 2000-2001 Sparta Praha (host.), 2001/2002 Liberec (host.), 2003 Liberec, 2004-2005 Slavia Praha, 2005 Příbram, 2006-2008 Wacker Tirol, 2008-2011 Neustadt, 2011-2012 Brno, 2012-2015 Vysočina Jihlava.