Kliknutím zvětšíte
Návrat to byl po více než jedenadvaceti měsících, které za nedlouho šedesátiletému Pavlu Nenadálovi z Pelhřimova zcela změnily život.Po zmíněném utkání v Tisu musel do nemocnice s pracovním úrazem a protože další postup léčby ovlivňovala cukrovka, hned při první hospitalizaci mu lékaři museli amputovat prst na pravé noze. Zdravotní komplikace rychle nabraly na tempu, 18. prosince je musel vyřešit radikální zákrok, spočívající v amputaci celé končetiny v oblasti bérce.
Na Vánoce ho lékaři z chirurgického oddělení jihlavské nemocnice, kde zákrok podstoupil, sice pustili domů, ale nejtěžší chvíle teprve přicházely. „Čekal jsem na první protézu, neměl jsem invalidní vozík, o berlích jsem teprve chodit učil,“ vrací se Pavel Nenadál o rok a půl zpátky.
K tomu měl hlavu plnou otazníků, co bude dál. „To bylo možná nejhorší. Člověk si dává vinu, proč nešel k lékaři dřív. Je to situace, kterou nepoznal a nemohl na ni být připravený,“ vypráví muž, který po tři desetiletí trávil víkendy i spoustu dalšího volného času na fotbalových hřištích. Na počátku kariéry rozhodčího se rychle propracoval do jihočeských krajských soutěží, celkem čtyři roky působil v soutěžích divizních.
Když se zformovaly soutěže v kraji Vysočina, hlásil se v rozhodcovském dresu do služby tam. I když roky přibývaly a kariéra se chýlila ke konci, pořád měl chuť a energii pískat. Nikdy se nevyhýbal nižším soutěžím či fotbalu mládeže, kde byl vždy rozhodčích nedostatek.Konec si rozhodně představoval jinak, nepřízni osudu se ale odmítl odevzdat. „Nechtěl jsem jen sedět doma. Proto jsem hned, jak to šlo, začal chodit na nejrůznější rehabilitace. Během čtrnácti dnů rehabilitací v pelhřimovské nemocnici loni v květnu mě zvedli z vozíku na nohy. Když pak přišla nabídka na pobyt v Rehabilitačním ústavu Kralupy, jel jsem tam hned druhý den, co mi zavolali,“ říká Pavel Nenadál. Tehdy mu paradoxně pomohla covidová pandemie, díky ní se dostal v pořadníku pacientů rychle na lepší místo.
V Kladrubech si mohl původně čtvrtletní pobyt nakonec o měsíc zkrátit, rychle byly vidět pokroky. „Pořád jsem se snažil něco dělat. Učil jsem se chodit s protézou, po procedurách jsem hned nejel na vozíku na pokoj, ale přidával si další pohyb. Proto jsem měl takové pokroky a cítil i nějakou perspektivu,“ vypráví po bezmála roce od návratu z Kladrub. „Na Kladruby nedám dopustit,“ dodává.
A sílila i naděje na návrat k fotbalu. Jedním z prvních impulsů byla podpora kamarádů, které na fotbale za desetiletí poznal. „Někteří mi volali už do nemocnice, další pak začali chodit na návštěvy, zorganizovali sbírku, díky níž jsem si mohl pořídit vozík i kvalitnější protézu,“ vypočítává.Loni v srpnu na pouťovém fotbálku doma v Křelovicích, odkud Pavel Nenadál pochází, ho pak neteř s manželem a kamarádi poprvé od osudového závěru roku 2019 oblékli znovu do rozhodcovského dresu. „To byl pro mě jeden ze zásadních impulsů. Jasně, že jsem nic nenaběhal, postával jsem na hřišti s hůlkou, ale už jen to, že jsem tam stál v rozhodcovském a s píšťalkou, pro mě hodně znamenal,“ zdůrazňuje.
Zvažoval, že by mohl opět začít pískat, znovu by se vrátil k soutěžím těch nejmenších. Sám dál trénoval, nachodil stovky kilometrů.Letos na jaře ho pak oslovil tehdejší předseda okresního fotbalového svazu na Pelhřimovsku Václav Masopust, aby kandidoval do nového výkonného výboru na okrese. „Nabídku jsem přijal, nakonec jsem se o jediný hlas do výkonného výboru dostal. Vzal jsem si na starost dotace, teď jsou nabízeny peníze v programu Kabina. Jsem v kontaktu s oddíly na Pelhřimovsku, které by chtěly zázemí vylepšit, snad alespoň některé kluby s žádostí uspějí,“ přibližuje svou první novou roli.
Poslední nabídka přišla z klubu, k němuž měl vždycky možná nejblíž. „Oslovil mě současný trenér Sokola Košetice Jiří Musil, nabídl mi dělat vedoucího mužstva v klubu, který hraje 1. A třídu. Na nabídku jsem kývl, myslím, že nám to bude fungovat,“ říká Pavel Nenadál.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
