Jedenáct prezidentů: Od tatíčka Masaryka ke kontroverznímu Zemanovi

Edvard Beneš

„Byli jsme hanebně zrazeni."

Edvard BenešZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Hned dvakrát na úřad prezidenta abdikovala druhá československá hlava státu, Edvard Beneš. Poprvé jej z funkce vyhnali nacisté, podruhé komunisté. Celkem ve funkci prezidenta Beneš působil téměř čtrnáct let, z toho necelých pět let v londýnském exilu. 

Svým odjezdem z republiky v kritickém roce 1938 i poválečném dění v Československu (zejména kvůli tzv. Benešovým dekretům) se Beneš řadí mezi kontroverzní československé hlavy státu - názory na jeho působení se totiž dodnes mezi odborníky i běžnými lidmi různí. 

Po Benešově boku po celou dobu jeho působení v úřadu prezidenta stála jeho manželka Hana, která výrazně definovala roli první dámy a jako taková byla velmi oblíbená. 

Co jste o Benešovi možná nevěděli?

Edvard Beneš vždy podřizoval své soukromí svým politickým zájmum a práci. Například si pozměnil křestní jméno z Eduarda na Edvard, neboť to údajně znělo úderněji. Přejmenoval i svou (tehdy ještě příští) choť - jeho manželka se totiž původně nejmenovala Hana, ale Anna, toto jméno se ovšem Benešovi nelíbilo. 

Beneš očima historika

Nástupce prezidenta Masaryka se ocitnul v roli druhého prezidenta země, který byl Masarykem sám vybrán. Byl jednou z vůdčích postav prvního československého odboje, kdy působil jako Masarykova pravá ruka. V meziválečném období byl dlouhodobě ministrem zahraničí, a to až do svého zvolení prezidentem po Masarykově abdikaci v roce 1935. Beneš čelil postupem času čím dál větším hrozbám ze strany nacistického Německa, které usilovalo o rozbití Československa. Po přijetí Mnichovské dohody a odstoupení Sudet v říjnu 1938 se rozhodl abdikovat a odcestoval do Londýna.

Beneš se k politice záhy vrátil a stal se hlavní postavou československého zahraničního odboje a prezidentem exilové vlády. Snažil se posílit postavení Československa i na základě mezinárodních smluv, po podpisu smlouvy se SSSR však sovětská strana začala považovat Československo za svoji sféru vlivu a podporovala KSČ v jejích snahách (včetně nelegálních) získat absolutní moc v zemi.

PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Heydrichova temná hra s Benešem

Beneš zůstal v roli prezidenta i v poválečném období. Tehdejší politický systém Národní fronty (koalice státem povolených stran) procházel kvůli sílící aktivitě komunistů mezi lety 1945 a 1948 čím dál silnější krizí, čemuž nedokázaly nekomunistické strany a ani stárnoucí a zdravotními problémy sužovaný Beneš čelit. Vrchol pak přišel v únoru 1948, kdy prezident podlehl v obavách z rozpoutání občanské války komunistickému nátlaku a umožnil vznik fakticky komunistické vlády, což znamenalo konec demokratického zřízení v Československu.

Beneš abdikoval na funkci prezidenta v červnu 1948, tedy zhruba čtyři měsíce po únorovém komunistickém převratu a již v září téhož roku umírá. Jeho odkaz se hodnotí daleko složitěji než u Masaryka, přes veškerou osobní statečnost a nesporné odhodlání bojovat za Československo, učinil v některých kritických okamžicích i rozhodnutí, která se dají hodnotit velmi kriticky.

historik Tomáš Řepa, Fakulta vojenského leadershipu Univerzity obrany

Emil Hácha

„Je to velká oběť, ale přinesu ji, je-li to nutné v zájmu národa a státu.“

Emil Hácha při vánočním projevu do rozhlasu 22. prosince 1938Zdroj: ČTK

V jednom z nejkritičtějších období v naší novodobé historii stál v čele země Emil Hácha. Do úřadu nastoupil po abdikaci svého předchůdce Edvarda Beneše v roce 1938, a ve funkci takzvaného státního prezidenta Protektorátu Čechy a Morava setrval až do konce druhé světové války - a to navzdory tomu, že byl tehdy jeho zdravotní (a s tím související psychický) stav velmi vážný.

Celkem stál v čele státu (byť po většinu času okleštěného o Slovensko a území zabraná Německem po Mnichovské dohodě) více než šest let, téměř až do své smrti, neboť zemřel krátce poté, co byl po skončení války uvězněn.

Co jste o Háchovi možná nevěděli?

Emil Hácha je dodnes známý především jako právník a politik, byl ale takzvaně renesančním člověkem. Měl velký talent na jazyky a působil i jako překladatel - a to nejen odborné právnické literatury (byl znalcem anglosaského práva), ale dokonce přeložil i populární díla, například humoristický román spisovatele Jerome Klapka Jerome Tři muži ve člunu. 

Jeho zálibou byla údajně také rychlá jízda auty.

Hácha očima historika

Prezident pomnichovské Česko-Slovenské republiky (tzv. druhé republiky) a následně protektorátní státní prezident byl jako politik v těžké pozici hned při nástupu do funkce v listopadu 1938, navíc opakovaně obviňovaný z kolaborace s nacisty. Hácha byl úspěšný český právník, dlouholetý předseda Nejvyššího správního soudu a členem haagského rozhodčího soudu, požíval tedy vážnosti i v mezinárodním prostředí a nebyl politicky vyhraněný. To byl také jeden z hlavních důvodů proč nakonec nabídku na funkci prezidenta přes prvotní odmítání přijal.

Velmi těžkým se pro něj stal březen 1939, kdy i navzdory infarktu a pod výhružkami bombardování Prahy podepsal v Berlíně dokument o předání moci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava. V roli prezidenta se v rámci možností snažil bránit germanizaci a intervenoval ve prospěch zatčených vysokoškolských studentů. Zlom přišel především s příchodem zastupujícího říšského protektora Heydricha do Prahy v září 1941, kdy se dostával do čím dál servilnější role vůči nacistům.

Po atentátu na Heydricha a se stále těžšími zdravotními komplikacemi nedokázal bránit teroru vůči českému obyvatelstvu, ale na svoji funkci na protest nerezignoval. V závěru války byl však už jen loutkou nacistů, kterou často zneužívali jako symbol inscenování protektorátního vlastenectví. V květnu 1945 byl Hácha zatčen, již v červnu 1945 ve vězení umírá. Národní soud uznal, že od ledna 1943 Hácha za své činy kvůli zdravotnímu stavu již neodpovídal. Přijal úkol, který byl jednoznačně nad jeho síly, proto je jeho odkaz sporný a budí emoce dodnes.

historik Tomáš Řepa, Fakulta vojenského leadershipu Univerzity obrany

Klement Gottwald

„My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk."

Prezident Klement GottwaldZdroj: Wikimedia Commons, ČTK, volné dílo

Komunistický puč v Československu v roce 1948 se výrazně spojuje se jménem prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. S jeho příchodem na Hrad nastalo v Československu období komunistického teroru spojeného zejména s takzvanými monstrprocesy, politickými vraždami, koncentračními tábory, vyhazování z práce i ze studií. Gottwald byl v čele republiky necelých pět let, tedy jedno funkční období, a působení v úřadu ukončila smrt. Kolem jeho osoby se začal vytvářet kult osobnosti. 

Co jste o Gottwaldovi možná nevěděli?

Poslední léta života prožil Klement Gottwald nemocný, a psychicky otřesený, k čemuž přispěl jeho životní styl. K jeho smrti vedl dlouhodobý alkoholismus, a neléčená syfilis. Obojí působilo na jeho psychiku, neboť žil v neustálém strachu, že je sledován a odposloucháván. Jeho smrt vyvolala řadu spekulací, neboť zemřel pouhých pár dní poté, co se vypravil (navzdory varováním lékařů) na pohřeb Stalina do Moskvy.

Gottwald očima historika

První komunistický prezident, za jehož vlády v zakladatelském období komunistické totality se děly největší nezákonnosti a politické procesy. Gottwald byl nemanželské dítě z chudé rodiny, vyučil se truhlářem, měl levicové smýšlení a od mládí se v tomto prostředí angažoval. V první světové válce sloužil v rakousko-uherské armádě a bezprostředně po jejím skončení pracoval jako dělník. Znovu se vrátil k politické činnosti i jako redaktor komunistického tisku na Slovensku. Rychle se vypracoval až na pražský sekretariát KSČ. Na stranickém sjezdu v roce 1929 se v rámci vlivné prosovětsky orientované frakce dostal do vedení strany a ve volbách byl zvolen poslancem.

Ve 30. letech se orientoval především na Moskvu a dle toho také vystupoval. Po přijetí Mnichovské dohody a zákazu KSČ emigroval do SSSR a byl loajální vůči moskevské linii dle sovětsko-německého paktu(pakt Molotov-Ribbentrop, tedy dohoda mezi hitlerovským Německem a stalinským Sovětským svazem o okupaci východní Evropy), to se změnilo po napadení SSSR Německem v červnu 1941, přičemž komunisté neustále posilovali své pozice v rámci exilového odboje. Prezident Beneš tuto linii i na základě vlivu SSSR musel akceptovat.

Po návratu do Československa figuroval nejdříve jako místopředseda a po květnových volbách roku 1946 i jako předseda vlády. V této pozici neustále posiloval mocenské postavení komunistů za použití nezákonných praktik. Demokratické strany to nedokázaly zastavit a v únoru 1948 komunisté v čele s Gottwaldem převzali moc v zemi.

Po abdikaci Beneše se tak Gottwald stal prezidentem v červnu 1948 a setrval v této funkci až do své smrti v březnu 1953. Klement Gottwald zavedl systém, ve kterém moc držela v rukou pouze malá skupina lidí, celý život navíc věrně sloužil Moskvě, tomu také odpovídal režim, který pomáhal zavést a který dozorovali sovětští poradci. Gottwald nese plnou odpovědnost za stovky justičních vražd a desetitisíce neprávem odsouzených na základě vykonstruovaných obvinění a za morální rozvrat země s tím spojený.

historik Tomáš Řepa, Fakulta vojenského leadershipu Univerzity obrany

Antonín Zápotocký

„Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz.“

Antonín ZápotockýZdroj: National Archives (archive.org), Public domain, via Wikimedia Commons

Vůbec nejkratší dobu v úřadu prezidenta v dějinách Československa strávil druhý komunistický prezident Antonín Zápotocký. Ten stál v čele státu pouhé čtyři roky a 237 dní. Kontroverzními se staly jeho projevy - například když lidem krátce před vypuknutím měnové reformy v rozhlase tvrdil, že žádná nebude či když obhajoval změnu vánočních tradic, kdy měl dárky nově namísto Ježíška nosit Děda Mráz.

Jeho působení v úřadu prezidenta ukončila jeho smrt. Zemřel na infarkt.

Co jste o Zápotockém možná nevěděli?

Za druhé světové války byl Antonín Zápotocký jistou dobu vězněm v koncentračním táboře Sachsenhausen. Podle některých informací se zde zařadil mezi táborové funkcionáře a dokonce se měl podílet na týrání jiných vězňů. Přesvědčivé důkazy o těchto tvrzeních ale dodnes historici nenašli a nejsou tedy doložené. 

Zápotocký očima historika

Antonín Zápotocký byl dlouholetým předním komunistickým funkcionářem a šéfem odborů. V letech 1948–1953 byl předsedou vlády. Národní shromáždění ho zvolilo prezidentem 21. března 1953. Nedlouho poté došlo k proslulé měnové reformě. Ta znehodnotila většinu úspor obyvatelstva republiky a vyvolala rozsáhlé protesty, které v Plzni přerostly v protikomunistické povstání. Bylo však právě na pokyn Zápotockého krvavě potlačeno.

Generální tajemník Slánský: K jeho zatčení přispěl záhadný dopis Velkému metaři

Po Gottwaldově smrti sice nejkrutější období komunistické režimu skončilo, ale politické procesy pokračovaly dál a během Zápotockého vlády bylo v Československu popraveno celkem 94 lidí. Zápotocký zemřel na infarkt 13. listopadu 1957. Pro své výrazné ušní boltce byl lidmi přezdíván „ušaté torpédo“.

historik Vladimír Černý, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity

Antonín Novotný 

„Božka nic neber.“

Antonín NovotnýZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, CC BY-SA 3.0 NL

Dvě funkční období stál v čele Československa Antonín Novotný, kterému se mezi lidmi pro jeho vzhled přezdívalo Hezký Tony. Mezi lidmi ale populární nebyl (jak by naznačovala přezdívka bez kontextu), a byl častým terčem lidových žertů. Úřadu prezidenta se spíše obával, například se děsil slovenského separatismu (své manželce dokonce při návštěvě Slovenska zakázal převzít dary slovy "Božka, nic neber").

Co jste o Novotném možná nevěděli?

I život tak zvaného třetího dělnického prezidenta Antonína Novotného byl vzhledem k dobovým morálním zásadám, podobně jako u jeho předchůdců, poměrně nezřízený. Například v době svatby Antonína a Boženy Novotných už byl na cestě jejich první potomek. Lidé si pak z páru dělali legraci mimo jiné kvůli jejich vzhledu - zatímco Antonín Novotný byl považován za nejhezčího československého prezidenta, jeho manželka Božena, která se jako první dáma výrazněji nezapsala do dějin, zase za nejošklivější první dámu.

Novotný očima historika

Antonín Novotný, vyučený strojní zámečník, se stal prezidentem 19. listopadu 1957 na doporučení sovětského vůdce Nikity Chruščova. Byl nevzdělaný a jeho obsahově ubohé řečnické projevy často vyvolávaly smích. Sám v soukromí říkal, že na prezidentskou funkci nestačí.

Za Novotného éry došlo k určitému politickému uvolnění a pokusům o rehabilitace politických vězňů z 50. let. V červenci 1960 také podepsal novou ústavu měnící název státu na Československá socialistická republika. V období Pražského jara byl Novotný 22. března 1968 donucen k rezignaci a o sedm let později zemřel v ústraní v Praze.

historik Vladimír Černý, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity

Ludvík Svoboda

„Jako voják dovedu ocenit sebezapření i osobní statečnost Jana Palacha, jako prezident i občan naší republiky však nemohu skrýt, že nesouhlasím s tím, aby se tímto způsobem vyjadřovaly politické postoje.“

Prezident Ludvík SvobodaZdroj: Wikimedia Commons, Stanislav Tereba, CC BY-SA 3.0

V jedné z nejtěžších chvil dějin Československa stál v čele státu Ludvík Svoboda, hrdina z druhé světové války. V úřadu prezidenta setrval dvě funkční období. To první charakterizovala euforická doba takzvaného Pražského jara, a jeho následný brutální konec v podobě invaze vojsk Varšavské smlouvy. Jeho druhé funkční období poznamenaly vážné zdravotní obtíže, kterými prezident Svoboda trpěl.

Co jste o Svobodovi možná nevěděli?

Prezident Ludvík Svoboda měl původně dvě děti, v době jeho působení v úřadu hlavy státu ale veřejnost znala pouze jedno - jeho dceru Zoe Svobodovou-Klusákovou. Prezident s manželkou totiž v období druhé světové války prožili tragickou ztrátu. Zatímco Ludvík Svoboda za války působil v zahraničních jednotkách, jeho manželka v Protektorátu spolupracovala s odbojem. 

Poté, co se o činnosti její a dvou dětí dozvědělo gestapo, umučili nacisté teprve sedmnáctiletého syna Svobodových Miroslava. 

Svoboda očima historika

Hlava státu, která by se dala nazvat prezidentem vojákem. Z tohoto prostředí vzešel, získal věhlas a známost. Strmou vojenskou kariéru zahájila již první světová válka, kdy v roce 1915 padl do ruského zajetí. Přihlásil se k formujícím se československým legiím a bojoval v bitvách u Zborova, Bachmače a v bojích proti Rudé armádě. Zpět do vlasti se vrátil již v hodnosti kapitána. Po krátké pauze, kdy vedl rodinný statek, se do armády vrátil a ve 30. letech vyučoval na Vojenské akademii v Hranicích a působil již v hodnosti podplukovníka v Kroměříži.

Po rozbití a pohlcení Československa nacistickým Německem přešel v červnu 1939 ilegálně do Polska, kde se chtěl zapojit do zahraničního odboje. Jako nejzkušenější a v nejvyšší hodnosti velel vojenské skupině v Malých Bronowicích. Po porážce Polska byla skupina internována v SSSR. Zde se zasazoval o udržení skupiny v celku a posléze po napadení SSSR nacistickým Německem i o organizování samostatné československé jednotky. Postupně velel stále větším jednotkám zahraničního vojska v SSSR, které se účastnily bitvy u Sokolova, o Kyjev, Karpatsko-dukelské operace a dalších bojů na Slovensku.

Po válce získal pozici ministra národní obrany a v srpnu 1945 byl povýšen na armádního generála. Ministrem zůstal až do roku 1950, už v roce 1948 vstoupil do KSČ. Toto období Svobodovy kariéry dodnes vzbuzuje kontroverze a bývá hodnoceno rozporuplně, nad některými svými kolegy z legionářských časů držel ochrannou ruku, naopak mnohým nezákonnostem a čistkám ve velitelském sboru nedokázal zabránit a nesl za ně přinejmenším politickou odpovědnost. V roce 1952 byl krátce zatčen a vyslýchán, posléze propuštěn a poslán do důchodu. Rehabilitace se však dočkal již v roce 1954 a vykonával odborné funkce v armádě, od roku 1948 až do svého zvolení prezidentem v březnu 1968 byl navíc i poslancem.

Jeho prezidentské období trvalo přes velké zdravotní potíže celkem sedm let a obsáhlo dramatickou etapu pražského jara, invazi 21. srpna 1968 a následnou okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a také počáteční období normalizace. Výjimečná vojenská kariéra mu umožnila, aby se stal prezidentem, reformní snahy původně podporoval a byl respektován, svou autoritu u Sovětů využil při intervenci za odvlečené členy vlády v srpnu 1968 a také se snažil zabránit krveprolití.

Jeho vliv stejně jako zdraví postupně ochabovaly. Druhé Svobodovo volební období bylo ukončeno až nově přijatým ústavním zákonem v roce 1975. Ludvík Svoboda zemřel v září 1979 a byl mu vypraven státní a vojenský pohřeb. Tím se symbolicky uzavřela dramatická životní pouť prezidenta vojáka.

historik Tomáš Řepa, Fakulta vojenského leadershipu Univerzity obrany

Gustáv Husák

„Stanovisko vedení je takové že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného rozbijeme nemilosrdně ať by to stálo, co stálo.“

Prezident Gustáv HusákZdroj: Wikimedia Commons, Kalendár akcí Bratislava, CC BY-SA 3.0

Posledním komunistickým prezidentem Československa byl jediný Slovák v čele státu - Gustáv Husák. Ze všech komunistických prezidentů působil v tomto úřadu vůbec nejdéle, více než čtrnáct let, přičemž jeho působení ukončily protesty, které vstoupily do dějin jako Sametová revoluce.

Na cestě k politickému vrcholu mu pomohla porážka tzv. Pražského jara, a jeho působení ve funkci je silně spojováno s obdobím takzvané normalizace.

Co jste o Husákovi možná nevěděli?

Zatímco politicky od druhé poloviny šedesátých let až prakticky po Sametovou revoluci Husák politicky stoupal, v osobním životě to už měl horší. Jeho první manželkou byla herečka Maga Lokvencová, manželství ale ukončila nevěra z její strany. S partnerkou Vierou, která se později stala jeho druhou ženou, se Husák ženit nechtěl, donutilo jej k tomu ale vedení SSSR, neboť z pohledu moskevských politiků Husák vedl neuspokojivý rodinný život. Druhé manželství Husáka už sice bylo šťastnější, první dáma Viera Husáková ale zemřela při nehodě vrtulníku na bratislavském letišti. Její smrt Husáka silně poznamenala. 

Husák očima historika

Gustáv Husák, vystudovaný právník a přední slovenský komunistický funkcionář se sám stal v 50. letech obětí politických procesů, když byl jakožto „slovenský buržoazní nacionalista“ odsouzen na doživotí. Ve vězení prožil přes devět let a posléze se dočkal amnestie, ale trpké zkušenosti s komunistickým režimem jej nepoučily. Během Pražského jara 1968 se Husák nejprve tvářil jako stoupenec prováděných reforem. Po srpnové invazi armád Varšavského paktu do Československa však otočil a ve funkci generálního tajemníka KSČ představoval symbol tzv. normalizace, která zasahovala do politiky, kultury i ekonomiky státu.

Probíhající personální čistky v komunistické straně tehdy zasáhly statisíce lidí. Když byl vážně nemocný prezident Svoboda zbaven úřadu, získal funkci v květnu 1975 právě Husák. Podřizoval se příkazům Moskvy a zavedl represivní režim posílající své kritiky do vězení.

Jako starý a nemocný muž nakonec již jen přihlížel listopadové revoluci roku 1989 a v prosinci téhož roku po jmenování vlády národního porozumění abdikoval. Jeho smrt o dva roky později už nikoho nezajímala.

historik Vladimír Černý, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity

Václav Havel

„Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“

Prezident Václav Havel se připravuje na svůj novoroční projev k roku 1996.Zdroj: ČTK / Doležal Michal

V závěru roku 1989 se stalo něco, co by ještě o pár měsíců dříve bylo nemožné. Československým prezidentem byl totiž zvolen dramatik a dizident Václav Havel, muž, kterého ještě přednedávnem pronásledovala komunistická tajná policie a byl bývalým politickým vězněm. 

Havel dovedl Československo k prvním demokratickým volbám, po nichž byl opětovně zvolen do funkce prezidenta, toto jeho druhé funkční období ale poznamenal rozpad společeného státu Čechů a Slováků. S ním Havel nesouhlasil a považoval jej za svoji velkou politickou prohru. Po vzniku samostatné České republiky se stal jejím prvním prezidentem. 

Spisovatel Martin Vopěnka: Někdo jako Václav Havel nám bolestně chybí

V době působení v úřadu otevřela jeho osobnost dveře Československu ke vstupu do západních politických uskupení, což bylo jedním z jeho politických cílů. 

Havel rovněž pozvedl kredit Československa a České republiky u západních spojenců, legendární byl jeho projev v americkém Kongresu v roce 1990. Zřídil také to, že Československo navštívily nejvýznamnější světové osobnosti ať už politického nebo společenského života.

Pod drobnohledem byl jeho osobní život, zejména pak smrt jeho první ženy Olgy, sňatek s herečkou Dagmar Veškrnovou či jeho zdravotní problémy.

Havel očima politologa

Václav Havel je obnovitelem étosu spojeného s prezidentskou funkcí v jejích masarykovských začátcích. Byl také ústřední postavou zrodu polistopadové demokracie a jeho mezinárodní kredit pomohl Česko připojit k Západu. Současně šlo o intelektuála s globálními vizemi a sny, který vnímal politiku specifickou morální optikou. Někdy ho to přivedlo do sporů se stranickými politiky a realitou pragmatických řešení a kompromisů.

Také nemalé části veřejnosti se Havel časem vzdálil a ztratil mnoho ze své původně vysoké obliby. Rámec parlamentní demokracie byl prvnímu českému prezidentovi těsný. I když ho v zásadě respektoval, viditelně výkladem své ústavní role zvětšil prostor pro hlavu státu. Vytvořil tím odrazový můstek pro své nástupce.

politolog Lubomír Kopeček, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity a Národní institut SYRI, autor knihy Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus a Zeman. Paralelní životopisy

Václav Klaus

„Občanská společnost je polemika se svobodnou společností. A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat.“

Václav KlausZdroj: Deník / Divíšek Martin

Politik spjatý s rozdělením Československa, Václav Klaus, se v roce 2003 stal v pořadí druhým prezidentem samostatné České republiky a funkci zastával po dvě funkční období, tedy deset let.

Jeho působení ve funkci prezidenta, které se vyznačovalo například kritikou Evropské unie, provázelo několik kontroverzí: například takzvaný chilský incident, kdy si vložil do saka protokolární pero, či útok na Klause jako hlavu státu airsoftovou zbraní, který tehdejší prezident označil za atentát. 

Klaus očima politologa

Myšlenkový svět Václava Klause se v mnoha ohledech lišil od světa Václava Havla. Svůj pobyt na Pražském hradě Klaus využil k intenzivní propagaci konzervativně-národní vize a odporu k Evropské unii nebo různým „ismům“, za všechny zmiňme alespoň homosexualismus či ekologismus.

Současně to byl prezident, který musel řešit realitu četných vládních krizí. V tomto směru se ukázal jako schopný, i když ne vždy uspěl, a také přitom občas při výkladu prezidentských pravomocí balancoval na hraně ústavy. Velkým Klausovým problémem se v závěru jeho prezidentství stala ztráta politického instinktu. Provázely to nedomyšlené činy a gesta, jako bylo vyhlášení rozsáhlé amnestie, jež velmi poškodila jeho důvěryhodnost v očích veřejnosti.

politolog Lubomír Kopeček, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity a Národní institut SYRI, autor knihy Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus a Zeman. Paralelní životopisy

Miloš Zeman

„Jsem přesvědčen, že inteligence českých novinářů je někdy na úrovni blbouna nejapného, což byl tvor žijící na Madagaskaru, ale byl právem vyhuben. České novináře se zatím vyhubit nepodařilo.“

Prezident Miloš Zeman na jeho poslední návštěvě Ústeckého kraje, dorazil i do Lukavce na Litoměřicku.Zdroj: Deník/Karel Pech

Miloš Zeman se zapsal do dějin České republiky už jen způsobem, jakým se dostal do úřadu prezidenta. Je totiž prvním českým prezidentem, který byl zvolen v přímé volbě. V čele republiky stál po dvě funkční období. 

Prezidentství zkušeného politika Miloše Zemana provázela řada kontroverzí, například stran jeho výroků či údajného veřejného vystupování pod vlivem alkoholu. Ostře sledovaným se stal jeho zdravotní stav.

Zeman očima politologa

První přímo zvolený český prezident využil svůj mandát od voličů k opakovanému prolamování mantinelů parlamentní demokracie. Tam, kde jeho prezidentští předchůdci opatrně rozšiřovali ústavní hranice, šel Zeman mnohem dál. Svůj výkon funkce přitom spojil se zemitým lidovým stylem, který kombinoval s konfrontačním, někdy dokonce vulgárním slovníkem. Českou společnost tím dlouhodobě rozdělil mnohem více než Havel s Klausem dohromady.

Agresorům se nesmí ustupovat, řekl v novoročním projevu Vystrčil

Zeman také neváhal činit prudké názorové obraty v zájmu udržení podpory veřejnosti. Tento hyperpragmatismus zavánějící bezpáteřností ovšem přispěl v závěru jeho prezidentství k havárii. Ostrá otočka v postoji k Putinovu Rusku, celkový krach většiny jeho zahraničně-politických představ či hibernace po většinu koronavirové krize Zemanovi přivodily podobný úpadek důvěry veřejnosti, jaký předtím postihl Klause.

politolog Lubomír Kopeček, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity a Národní institut SYRI, autor knihy Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus a Zeman. Paralelní životopisy