Odchovanec havlíčkobrodského hokeje se podruhé neúspěšně snažil získat mistrovský titul

Nenapodobil tak bratra Romana, který před dvěma týdny vyhrál dánskou ligu s Herningem. „Bylo by pěkný, kdybychom měli oba titul. Já jsem to ale trochu zkazil,“ směje se mladší z bratrské dvojice Čechů Martin.

Ve finále si vysloužil titul nejobětavějšího hráče, protože sérii s pražskou Spartou (Pražané vyhráli 4:2 na zápasy.) odehrál se zlomeným článkem na palci levé ruky.

Jak hodně jste cítil zranění během finálových bojů?

(úsměv) Žádná sláva hrát se zlomeným článkem na palci nebyla. Pořád to docela hodně bolelo. Bohužel jsem si to nemohl nechat ani obstříknout, protože bych měl umrtvenou půlku ruky. Z toho důvodu to bylo ještě nepříjemnější.

Přesto jste odehrál všech šest zápasů.

Člověk si to během hry ani nijak víc neuvědomuje. Jen když jsem vystřelil, tak mě bolest hodně rychle uzemnila. (úsměv)

Prý jste používal slavný chránič Jaromíra Jágra, který s ním vyhrál světový šampionát ve Vídni v roce 2005?

Měl. Všichni si mě všímali ne kvůli mému zranění, ale právě kvůli Jágrovu chrániči. Nakonec jsem s ním odehrál jen první zápas. Pak jsem ho už nepoužíval, protože mi tlačil na zlomeninu. Místo něj jsem nosil měkký silikon, který tlumil nárazy.

Pořád zde mluvíme o vašem zranění, mohl byste znovu přiblížit, jak k němu došlo?

Byla to taková nevinná situace v semifinále s Budějovicemi. Odehrál jsem puk dozadu a přijel Petr Sailer, který mi dal krátkou nenápadnou sekeru, která nebyla ani vidět. Hned jak mě klepnul, jsem věděl, že je to špatný, ale zápas jsem dohrál. Potom v autobuse mi začal palec natékat a bylo to horší a horší. V noci jsem ani nemohl spát, protože mi v něm pořád cukalo. Ráno na rentgenu jsem se dozvěděl, že poslední článek je několikrát zlomený. V první chvíli jsem si myslel, že je konec sezony. Nakonec jsem ji nějak doplácal. (úsměv)

Asi to byl hodně skličující pocit?

Každopádně, je to hrozný. Hlavně když finále nehrajete každou sezonu. Honily se mi hlavou různé myšlenky, ale řekl jsem si: ‚Je to finále, tu bolest musíš nějak překousnout.‘

Ve finále jste mohl napodobit bratra Romana, který před čtrnácti dni získal dánský titul.

Bylo by to pěkný, kdybychom měli oba dva titul. Jen já jsem to ale trochu pokazil. (smích)

Byli jste spolu v kontaktu?

Samozřejmě, pořád jsme si psali SMSky nebo si volali, jak se nám daří. I když on byl teď poslední dobou trochu mimo, protože má starosti se školou, kde dodělává diplomovou práci.

Když se vrátíme zpátky k finálovým bojům, tak už jste pocit poraženého finalisty jednou zažil, vzpomněl jste si na to i teď?

Vzpomněl, vzpomněli si na to i novináři, kteří se mě na to ptali. Po šestém zápase se mi znovu vybavilo, že jsem dopadl naprosto stejně. Znovu jsem neuspěl ve finále, znovu chyběl ten poslední krůček. Jen s Magnitogorskem jsme prohráli v pátém rozhodujícím zápase doma na nájezdy.

Pomalu vypadá, že je pro vás zisk titulu prokletý?

To doufám, že ne. (důrazně) Na druhou stranu si uvědomuju, že spousta ostatních kluků v mém věku si ani finále nezahrála. Dívám se na to jako na úspěch. Ale určitě mým snem je si ještě jednou finále zahrát a konečně ho vyhrát, ať už s Pardubicemi, nebo někde jinde.