Od pondělí je novým koučem extraligového třebíčského dorostu.

„Důvodů, proč jsem skončil, je samozřejmě víc. Ale ten hlavní byl, že jsem nemohl dělat svoji práci,“ svěřil se havlíčkobrodský rodák.

Chcete říct, že vám bránili v trenérské činnosti?

Manažer klubu mě nechal akorát vést tréninky, protože má svůj byznys a létá často za rodinou do Čech. Zápasy ale koučoval pravidelně on. Já jsem byl mimo hru. Diktoval mi, kdo bude hrát a kdo ne, a to se mi nelíbilo.

Snažil jste se to nějak řešit, rozebírali jste to s panem Sošnikovem?

Snažil jsem se, ale on si za celé dva měsíce nenašel čas, aby si se mnou sedl. Vždycky jsme spolu mluvili jenom v přítomnosti nějaké třetí osob, a to mi nevyhovovalo. Já jsem mu chtěl všechno říct mezi čtyřma očima. Pak už jsem to vzdal, neviděl jsem žádné východisko.

Takhle to fungovalo hned od začátku?

Od okamžiku, kdy jsme přiletěli do Ruska. Při soustředění v Česku mě nechal pracovat tak, jak jsme se domluvili.

Takže obrat nastal někde při překročení hranic?

Dalo by se to tak říct. Ale ono toho bylo víc. Například mi tvrdil, že tým, který byl v Česku, není kompletní, že dalších osm hráčů se chystá v Nižněkamsku, který hraje ruskou superligu. To ale samozřejmě nebyla pravda.

A po stránce peněz bylo všechno v pořádku?

Co se týká základního platu, tak to fungovalo celkem dobře, ale druhou část měly tvořit prémie a ty jsem neviděl. Když jsem se ho rovnou zeptal, proč žádné nemám, tak mi odpověděl: Nevidím důvod, proč bych vám měl platit prémie, hlavní trenér jsem tady já.

Jak se vůbec dařilo Orenburgu ve druhé lize?

Řekl bych, že nad očekávání. Když jsem odcházel, měli jsme dvacet bodů a v tabulce byli osmí. To bylo super.

Kdy tedy přišla ta poslední kapka, která znamenala definitivní rozhodnutí skončit?

Hráli jsme v Rjazani a po dvou třetinách to bylo 4:2 pro nás. Tým jsem vedl já, protože manažer byl zrovna na návštěvě v Čechách. Před zápasem mi zase nadiktoval, kdo bude hrát, aniž by předtím ty hráče týden viděl. Absolutně jsem nesouhlasil, přesto jsem poslechl. Dvě třetiny jsem koučoval já, jenomže pak dorazil on a automaticky se chopil vedení. Nakonec jsme prohráli 4:5. To byla ta poslední kapka.

Angažmá v Orenburgu vám vlastně tak trochu zprostředkoval současný kouč Havlíčkova Brodu Petr Novák, který s Gazpromem spolupracoval. To vás nevaroval?

Nemohl, protože to nevěděl. On před rokem vedl přípravu jenom na soustředění v Česku a neznal podmínky, které panují tam. Ptal jsem se asistentů a lidí, kteří se kolem prvního týmu točili, a ti mi potvrdili, že takhle to manažer dělal vždycky. Neviděl jsem žádnou cestu ven, žádnou perspektivu. Nic nenaznačovalo tomu, že by mohl přijít nějaký zlom.

Po stránce hokejové tedy nic moc, byl alespoň běžný život v Orenburgu snesitelný?

(smích) To se nedá popsat, to prostě nejde. Řeknu to takhle – je to naprosto jiný svět! Tím je řečeno všechno. Od okamžiku, kdy se ráno probudíte, po cestu na letiště, všechno je jiný. Ale popsat to neumím, to se musí zažít. O způsobu života tam jsem si ale žádné iluze nedělal, tušil jsem, do čeho jdu.

Litujete toho, že jste se odhodlal do Ruska odejít?

Ne, vůbec ne. Beru to celé jako obrovskou životní a profesní zkušenost. Myslím, že tohle se jinde zažít nedá. Neříkám, že je to tam všude stejné. Viděl jsem spoustu týmů, kde je zázemí pro trenéry naprosto super. Ale tam jsou peníze, v Orenburgu nebyly. Tam byl jenom jeden člověk, který všechno řídil sám.

V souvislosti s odchodem do Orenburgu jste začal intenzivně pracovat na ruštině. Teď ji odložíte?

Myslím, že základy mám hodně slušný. Teď ke konci jsem se bez nějakých větších problémů domluvil všude. Co jsem potřeboval, to jsem si vyřídil. Umět nějaký jazyk není na škodu.

Když jste začal přemýšlet o návratu, hledal jste si nějaké angažmá v Česku?

Ne, ale byl jsem v kontaktu s Kamilem Pokorným (sportovní ředitel Horácké Slavie Třebíč – pozn. red.). Často jsme si volali, konzultoval jsem s ním spoustu věcí a on byl taky jeden z prvních lidí, kteří věděli, že se vracím. Zrovna v té době se v Třebíči uvolnilo místo trenéra u extraligového dorostu, tak jsme se hned domluvili.

Narodil jste se v Havlíčkově Brodě, tam jste taky hrál a trénoval, a teď jdete do Třebíče. Nebudou vám to mít doma trochu za zlé?

Já doufám, že tyhle věci jsou dávno překonaný, takhle už na to snad nikdo nekouká. Sportovní život je prostě o tom, že jdete tam, kde je volno a kde o vás stojí. Teď je to Třebíč. Kdyby se ozvala Jihlava, tak jsem šel třeba do Jihlavy.

Každopádně vaše nová role nebude nikterak jednoduchá. Dorostenci Třebíče jsou v extralize nejhorším týmem…

Byl jsem se podívat na jednom zápase a od pondělí už s klukama trénuju. Problém vidím v tom, že v týmu není konkurence. Proto chceme nějaké hráče dovést.

Jaké jsou tedy první dojmy z nového prostředí?

Líbí se mi přístup vedení. Jsou to realisti, nějaký větší tlak na mě nebo na hráče nevytvářejí. Nechají nás pracovat a budou nás podporovat v tom, abychom udrželi extraligu. O to se samozřejmě budeme snažit nejvíc.

Takže teď si práci trenéra konečně užíváte?

Teď pracuju tak, jak jsem si to představoval a jak jsem byl zvyklý. Jsem člověk, který se radí, který rád komunikuje, ale nesmí to přerůst přes hlavu.

Loni jste působil u prvoligového A-týmu Havlíčkova Brodu, teď dva měsíce v Orenburgu, neberete post kouče u dorostu jako určitý ústup?

Ani náhodou, jsem realista. Je mi devětadvacet let a myslím, že v tomhle věku snad ani žádný trenér extraligu dorostu nevede. Beru to jako svoji práci, jako další možnost získat zkušenosti. Je mi úplně jedno, jestli jde o áčko, nebo o mládež.

Premiéru si odbudete o nadcházejícím víkendu v Mladé Boleslavi a v Liberci. Dá se za těch pár dnů naučit kluky něco jiného?

Taktiku určitě probereme. Mužstvo zatím praktikovalo trošku jiný styl, než bych chtěl hrát já. Ale na tom zapracujeme.