Dělal doprovod svému tchánovi Jaroslavu Holíkovi, který se zotavuje po amputaci části nohy. „Přiletěl jsem ze Švédska a chtěl jsem dědovi udělat radost, dostat ho mezi lidi,“ prozradil Musil. Oba v sobotu zhlédli vítězství brodských Rebelů nad Třebíčí 6:1.

Bylo těžké přesvědčit tchána, že společně pojedete do Kotliny na hokej?
Já jsem nejdříve vše konzultoval s babičkou, tedy s tchyní, takže jsem věděl, že souhlasit bude. Musel jsem ho trošku sice přemlouvat, ale bylo vidět, že chce mezi lidi.

Už je zase ve svém živlu…
(skočí do řeči) Jo, sedl si tradičně vedle Jana Suchého a už nadává, tak je to dobrý. (smích) Vidí svoje kamarády a to mu může jen pomoci.

Je známo, že jste se s panem Holíkem často hádali. Pokračuje to?
Už tolik ne. Spíš se mu snažím víc naslouchat. Jsem moc rád, že ho tady pořád mám. Děda je obrovský vzor nejen pro mě, ale pro řadu lidí.

Chvíle v nemocnici, kde strávil 
s přestávkami tři měsíce, musely být pro něj asi hodně těžké?
Pro mě je až nepochopitelný, jak má nastolený mozek. Ta jeho zarputilost až paličatost je naprosto ukázková. Těžko se můžeme vžít my, zdraví, do situace, když se vám něco takového stane. Být někde tři měsíce zavřený a přemýšlet o těch problémech… Člověk se od něj pořád ještě učí.

Je váš tchán po operaci pořád stejný?
Ne, já si myslím, že je ještě lepší. On nehledá jen pozitivní věci, ale i z negativ se dokáže nakopnout dopředu. Má daleko větší nadhled.

Zastávku u tchána jste plánoval dopředu?
Byl jsem pracovně v Evropě, tak jsem si naplánoval cestu do Čech. Chtěl jsem taky navštívit svoji maminku. Oni nám rodiče stárnou a vy si čím dál víc uvědomujete, co pro vás znamenají. Najednou doháníte to, co jste před tím zameškali.

Zajížďky do Česka tedy nelitujete?
To v žádném případě. Viděl jsem dědu, jak je spokojený, a kvůli tomu jsem to udělal. Třeba teď bude jezdit častěji. Sám někomu zavolá, aby pro něj přijel. Není jednoduché se s takovou situací vyrovnat.

Jak se vede vám?
U nás se nic nezměnilo. Dcera je spokojená. Kluci jsou nasměrováni správným směrem a dříve nebo později to někam dotáhnou.

Asi jim hodně pomohla vaše přísnost. Pan Holík dokonce prohlásil, že jste na ně přísnější než on na Bobbyho.
To ne. Už jsem se zmírnil, protože vidím, že je to stejně na nich. Vědí, že konkurence je veliká, a přesně vědí, co pro to musí udělat. Taky by mi mohli říci, abych jim to ukázal, a já bych to teď zvládl hůř než oni. (smích)

Vašeho syna Davida jsme mohli vidět na letošním mistrovství světa dvacetiletých. Co jste říkal jeho výkonům?
Byl jsem naprosto spokojený. Hrál výborně a hrál to, co hrát měl. Musí dál jít nastolenou cestou a nesmí se nechat zviklat okolím. Tady se vše hodnotí na branky a asistence. V Americe ne. Tam musíte plnit úkoly.

Pan Holík ale Davidovi vyčítá, že je na obránce k soupeřům až moc hodný.
(úsměv) Je po mamce. Je to zvláštní, vychovávám všechny tři děti stejně, a přitom mají rozdílné povahy. Samy by si mohly navzájem něco předat. (smích)

Jak jste hodnotil celkové vystoupení našich mladíků na šampionátu?
Vše se odvíjelo od výborného gólmana Mrázka, který dodal hráčům patřičnou důvěru. A naše vítězství nad Amerikou mělo velký ohlas, ocenili ho i zámořští experti.

Společně s vaším tchánem jste zhlédl utkání mezi Havlíčkovým Brodem a Třebíčí. Jaký z něj máte dojem?
Nepřijel jsem fandit Brodu nebo Třebíči. Ale celkově se mi hokej líbil. Vysočina je hokejově opomíjena a přál bych všem třem týmům, aby se dostali do prvoligového play off. Myslím si, že na dnešní poměry se ten hokej na Vysočině dělá dobře.

František Musil
Je bývalý hokejový obránce, narozený 17. 12. 1964.
V roce 1985 získal mistrovský titul s Duklou Jihlava a zlato na mistrovství světa v Praze. O rok později emigroval do USA. Prosadil se do NHL, kde odehrál 839 zápasů, v nichž vstřelil 36 branek a na 110 jich nahrál. Nastupoval za Minnesotu, Calgary, Ottawu a Edmonton. V roce 2006 byl asistentem u trenéra české reprezentace. Jeho manželkou je Andrea (roz. Holíková, dcera Jaroslava Holíka), má dceru a dva syny.