Potom přišla autonehoda a vážné poranění obratlů. V této době se Jiří Mička začal zajímat o dráhu trenéra. Nyní už táhne jedenáctou sezonu v I. lize. V rozhovoru říká, že je připraven k posunu v kariéře a láká ho nakouknout do nejvyšší soutěže.

Jirko, kdo vás k hokeji přivedl?
K hokeji mě přivedl táta. Mám o čtyři roky staršího bráchu, který už hokej hrával od tří let, takže já jsem v nějakých čtyřech letech na to navázal. Já jsem chodil do Kotliny rád a strašně moc na to vzpomínám.

Váš ročník byl velice silný, můžete na něj trochu zavzpomínat?
Je to pravda. Byli jsme opravdu silný ročník. Pravidelně jsme na turnajích obsazovali nejvyšší příčky nebo druhá a třetí místa. V té době byl nejlepší Hradec Králové, za který nastupoval Marha, Hrdina, Kudrna, Divíšek. Ti byli v republice nejlepší, ale potom už byly týmy jako Havlíčkův Brod, Litvínov, Zlín. Potom už byla propast, kde byly další týmy.

Vy jste měl neskutečný talent, ale do extraligy jste nikdy nenakoukl…
Dostal jsem talent od boha, ale bohužel jsem žádný velký hráčský úspěch neudělal. Jsem aspoň hrdý na to, že jsem v roce 1997 vyhrál Univerziádu, kdy jsme v Jižní Koreji postupně porazili Kanadu, Rusko a Finsko v play-off bojích. To byl jediný úspěch. Talent jsem měl na to, abych hrál NHL nebo nejvyšší zahraniční soutěže.

Nejvýše jste hrál I. ligu, kde jste poznal spousty trenérů. Na jakého nejvíce vzpomínáte?
Určitě na Jaroslava Holíka, který mi neskutečně pomohl do budoucna, co se týče právě trénování. On už tenkrát předběhl dobu. Jak trenéři nyní apelují na obranné systémy, tak on už tenkrát před těmi patnácti lety tento systém hrál s námi v Havlíčkově Brodě. My jsme tomu jako hráči nerozuměli, ale s odstupem času mohu říci, že to byl geniální člověk a trenér. S tímto systémem jako jediný dokázal dvakrát po sobě vyhrát titul mistra světa dvacetiletých.

Jaroslav Holík dokonce v jednom rozhovoru chválil vaší trenérskou práci. Jak vnímáte takovou poctu?
Pro mě a pro znalé lidi byl Jaroslav Holík neskutečná kapacita. Byl to člověk, který moc nechválil, a když jsem si přečetl, že chválí mojí práci, tak mě to strašně potěšilo a jsem za to rád.

Kdy jste se začal zabírat myšlenkou, že se stanete trenérem?
Zlom nastal, když jsem končil maturitu. V té době jsem měl autonehodu, při které jsem si zlomil obratlové výběžky. Měl jsem velké štěstí, že jsem je měl zlomené pod míchou. Tenkrát jsem ležel půl roku v nemocnici jenom na zádech a čekal jsem, až mi výběžky srostou. To mě poznamenalo a už jsem se nevrátil do takové formy, do které bych chtěl. Začal jsem studovat na Karlově univerzitě a připravovat se na trenérskou dráhu.

Po pěti letech studií jste tedy začal trénovat…
Postupně jsem si prošel všemi kategoriemi a bylo mi jasné, že to, co jsem nedokázal jako hráč, budu chtít dokázat jako trenér.

Svou trenérskou kariéru jste zahájil v Hradci Králové. Jaké byly začátky?
V Hradci jsem nastoupil na post šéftrenéra mládeže. Měl jsem na starosti celou mládež. Po třech letech jsem posunul k A-týmu na post asistenta trenéra, tehdy k panu Jeřábkovi. S ním jsem absolvoval „rozkoukávací" sezonu v I. lize. Později jsem dělal asistenta dvě sezony Pavlu Pazourkovi. Tito dva trenéři mi ukázali nějaký směr.

Hlavním trenérem jste se stal v mladém věku, a jak jste už zmiňoval bez hokejového jména. Bylo těžké si vydobýt u hráčů autoritu?
Do I. ligy jsem naskočil ve třiceti letech. S autoritou jsem problém neměl. Podle mě je jedno, jestli si s hráči tykám nebo vykám. Většinou to byli mí vrstevníci, kteří v té době ještě hráli. Respekt si u hráčů vytvořím velice rychle a dokonce si myslím, že mám i přirozený respekt. Vždy byla poznat atmosféra, kdy se na ledě pracovalo, nebo když jsme s hráči byli na obědě nebo někde na akci.

Sám říkáte, že jste hrdý na Havlíčkův Brod, ale kdyby jste hokejově působil ve městě, kde se hraje extraliga, tak nejspíš vaše hokejová kariéra bude mít rychlejší spád. Je tomu tak?
Kdybych vyrůstal na Spartě, v Pardubicích nebo jiných větších městech, tak moje trenérská kariéra byla trochu jiná. V tuto chvíli jedu jedenáctou sezonu v I. lize, mám za sebou přes šest set zápasů a mám nějakou 65% úspěšnost. Za deset let jsem hrál pětkrát semifinále první ligy, třikrát s Hradcem Králové, jednou s Ústím nad Labem a jednou s Třebíčí. Mezitím jsem s Havlíčkovým Brodem, který měl v té době průměrný tým, skončili na čtvrtém místě po základní části. Těchto výsledků si nesmírně cením.

To už je pořádná porce. Neztrácíte v této soutěži už motivaci a nelákala by vás už nejvyšší tuzemská soutěž?
Když jsem do první ligy nastupoval, tak jsem si říkal, že mě za dva, tři roky osloví nějaký extraligový klub a posunu se výš. Za deset let se kromě dvou nabídek, které nebyly konkrétní, nikdo neozval, což mě mrzí.

Čím si myslíte, že to je?
Nemám hokejové jméno, nehrál jsem na špičkové úrovni a můj táta nebyl žádný významný trenér nebo funkcionář. O to to mám těžší, ale já věřím, že výsledky, které za mnou jsou, budou dříve nebo později zajímat i nějakého extraligového manažera a tu šanci mi dá. Já jsem na příležitost připravený.

Zmínil jste pana Jeřábka a pana Pazourka, kteří vám udali hokejový směr. Kde čerpáte inspiraci nyní?
Samozřejmě se snažím vzdělávat na seminářích. Byl jsem na skvělém semináři, který byl v rámci mistrovství světa, kde přednášely kapacity světového hokeje. Snažím se jít s dobou a být progresivní. Nové trendy si zaznamenávám, vyhodnocuji a předávám týmu, kde zrovna jsem.

Jste tipem trenéra v kabině, který vyznává cukr a bič?
Dá se to tak říci. Jsem trenér, který od hráčů vyžaduje totální disciplínu na ledě. Dokáže mě vytočit hráč, který si na ledě začne dělat věci, které vůbec nemá. V té době je problém, ale vzápětí je rychle vyřešený. Trenér musí mít svou vizi, systém a tomu systému musí samozřejmě věřit i tým. Za deset let, co jsem v I. lize, tak jsem systém hry skoro vůbec neměnil, takže vím, že mi ten systém funguje, jinak bych neměl takovou úspěšnost, ale třeba jen třicetiprocentní. Ale to už bych netrénoval a dělal něco jiného.

K úspěchu kromě systému potřebujete i kvalitní hráče…
Mám to v sobě nastavené tak, že kdybych dostal mančaft, který má ambice postoupit do extraligy, tak vím, že bych se tam s tím mančaftem dostal. V tuto chvíli, kdybych trénoval Kladno, Slavii nebo České Budějovice, tak vím, že bych se s nimi do extraligy dostal. To je jedna z velkých šancí, jak se do nejvyšší soutěže dostat. Pokud se tam dostanete, tak už potom veřejnost ví, že nějaký Mička existuje, že je dobrým progresivním trenérem a umí udělat v týmu chemii, která funguje.

Který hokej je vám nejbližší?
Mě se líbí hokej, kde se hodně bruslí, takže finský a švédský, navíc to mají zmáklé i systémově. Rád bych se ve Švédsku zúčastnil čtrnáctidenní stáže.

Po jedenácti letech v I. lize jste se s týmem (s Třebíčí – pozn. autora) neprobojoval do play-off. Kde vidíte příčiny?
Je to především škoda. Jsem rád za to, že jsme do poslední minuty o předkolo play-off bojovali. S kolegou Radkem Novákem jsme měli tuto sezonu mančaft takový, že od začátku bylo jasné, že budeme bojovat o to, abychom se v I. lize vůbec udrželi. V loňské sezoně jsme měli kádr úplně jiný, uhráli jsme semifinále, a kdyby nám extraliga nestáhla hráče za stavu 1:1 s Českými Budějovicemi, tak bychom postoupili do baráže. Nyní play-off sice nehrajeme, ale sezony si vážím, že jsme ji zvládli, protože Horácká Slavia Třebíč nespadla do druhé ligy a v příštím roce může slavit dvacátou sezonu v I. lize.

Když nabídka z extraligy nebude na stole, kam povedou vaše kroky?
Byl bych samozřejmě nejraději, kdyby nabídka z extraligy přišla, abych mohl veřejnosti dokázat, že jsem kvalitní trenér. Pokud se mi toto nepodaří, tak budu absolvovat roční stáž v Americe, kde se budu učit jazyk a zdokonalovat se. Dobře vím, že v angličtině mám velkou mezeru a tato stáž by mě zase posunula o kus dopředu.