Natálie Kocábová je ale docela normální, hodně talentovaná zpěvačka, což předvedla na svém koncertě v havlíčkobrodském Effectu.

Vaše nové CD Humingbirds in Iceland působí poněkud depresivně, podobně jsou na tom i některé vaše knihy. Čím to?

To bych také chtěla vědět.(smích)

Je tedy deprese to hlavní, co chcete sdělit?

Ne, to rozhodně ne. Spíš to směřuji na lidi, kteří mají podobné problémy jako já. Není to způsob, jak se dostat do deprese, spíš je to způsob, jak z ní ven.

Studujete scénáristiku, píšete, zpíváte a v neposlední řadě jste taky matkou. Čím se cítíte být nejvíc?

Určitě hlavně matkou. Často řeším, která činnost je pro mě na druhém místě, ale asi psaní, tam se cítím jistější.

Který bod ve své kariéře považujete za ten nejdůležitější?

Asi to druhé CD, Huminbirds in Iceland.

Nahrála jste celkem dvě desky, první s otcem a jednu bez něj. Bylo to druhé nahrávání pro vás svobodnější?

Já myslím, že je to docela jasné. U druhého CD jsme se sešli všichni ve stejné věkové kategorii a znali jsme se docela dlouho. Tam ta svoboda určitě byla. U prvního jsem se musela ještě hodně učit a s rodičem je navíc úplně jiná práce.

Je těžké ukázat lidem, že jste Natálie Kocábová, spisovatelka, zpěvačka, budoucí scénáristka a přesvědčit je tak, že nejste Natálie Kocábová, dcera Michaela Kocába?

Já myslím, že přesvědčit o tomhle lidi je nemožné. Vím, že se to už docela lepší, ale pořád je to peklo.

Musíte s tím nějak bojovat nebo můžete říct, že s tím jste už srovnaná?

Já jsem s tím, že nosím tohle jméno, docela srovnaná, vlastně už od narození. Ale úplně se s tím člověk nevyrovná nikdy. Lidé neustále porovnávají při všem, člověk si třeba jen dojde na záchod a už srovnávají. Trochu se na to ale zvyknout dá.