Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Oldřich Stránský: Díky táboru v Lípě jsem přežil celou válku i koncentráky

LÍPA/HAVLÍČKŮV BROD – Ještě nedávno nikdo téměř netušil, že v nevelké obci osm kilometrů za Havlíčkovým Brodě byl za druhé světové války pracovní tábor. Dnes se tato informace díky výstavě s židovskou tématikou v Muzeu Vysočiny dostává ke stále více lidem.

24.6.2007
SDÍLEJ:

Přežil koncentrák i bombardování. Kde bere šestaosmdesátiletý Oldřich Stránský tolik elánu a energie. Napsal knihu, beseduje o tom, co zažil a jeho psychická svěžest a přehled je až k neuvěření.Foto: DENÍK/Hana Tonarová

A také díky šestaosmdesátiletému Oldřichu Stránskému.

Ten tu totiž prožil několik měsíců svého života a i po letech tvrdí: „Díky táboru v Lípě jsem přežil válku.“ Kromě něj totiž prošel i dalšími koncentráky, ovšem tvrdšího zrna. Zažil řadu náletů, a když slyší dnešní debaty o radarové základně, jednoznačně jí říká ANO.

Oldřich Stránský pocházel z česko-německo-židovské rodiny z Českého Brodu. Po norimberských zákonech nemohl pokračovat ve studiu a dostal se do zahradnické firmy. Vystěhovalecký úřad zřídil pro židovské mladíky přeškolovací tábor, kde se měli rekvalifikovat na zemědělce s tím, že se později odstěhují tam, kde jich bude třeba. Jenže válka tyto plány Němců posunula a tábor v Lípě byl předstupněm mnohem horších míst.

Jen tři měsíce…

Původně tam měli mladíci jezdit po třech stovkách na tři měsíce, pak se zase vyměnit a zpočátku tomu tak skutečně bylo. Pamatuji si, jak jednou přišli za mým otcem, ať jednoho ze svých synů také pošle, a on poslal mě,“ vzpomínal při besedě v Muzeu Vysočiny Oldřich Stránský.

Shodou okolností Stránského do Lípy poslali ve stejný den, kdy začala válka proti Sovětskému svazu – 22. června 1941. V novém domově strávil dva a čtvrt roku v relativním klidu. Ještě předtím, než měl po třech měsících odjet domů, totiž padly podmínky, na jejichž základě do tábora nastupoval. Začaly také transporty Židů, takže během následujících dvou let byla zdecimována téměř celá židovská komunita, která čítala přes osmdesát tisíc lidí.

„Byl to jeden z tragických bodů mého života. Když jsem jel do Lípy, loučil jsem se s rodiči a bratrem s tím, že tři měsíce je krátká doba a brzy se uvidíme. A já už je vlastně nikdy neviděl. Rok po mě šli do transportu do Terezína a začátkem června byli ve dvou velkých transportech, které šly na východ a hned do plynu. To já ale nevěděl,“ vzpomíná Stránský. Tehdy dostal lístek od kamarádky, že maminka je neznámo kde a tatínek a bratr na práci, což v překladu znamenalo, že jsou všichni asi mrtví.

V Lípě nebyl žádný ostnatý drát nebo přehnané hlídání. Chlapci věděli, že pokud utečou, odnese to rodina. Mladíci zkoušeli ve volných chvílích divadlo, měli pěvecký sbor, vydávali své noviny, hráli šachy. Jen děvčata se tu netrpěla. Bylo to riskantní, a pokud se přišlo třeba jen na to, že si židovský kluk píše s českou dívkou, šel do koncentráku hned. „Lípa byla precizní předehrou před krutým koncentrákem. Díky ní pro nás pak Osvětim nebyla takový pád do ledové vody.

Terezín, Osvětim…

„Byli jsme už zvyklí na fyzickou práci, řvaní, méně jídla a disciplínu,“ myslí si. Dnes po táboře v Lípě zůstal jediný objekt někdejší umývárny. Po válce byl statek vrácen původním majitelům, kteří se vrátili z vyhlazovacích táborů. V roce 1948 jim ho znovu odebrali, ovšem tentokrát komunisté.

V Lípě byl Stránský do září 1943. Pak začali Němci svážet i mladíky ze smíšených manželství, kteří většinou válku přežili, i když šli v roce 1944 do Terezína. „Když člověk pracuje v zemědělství, nemůže umřít hlady. Vždycky bylo co jíst – brambory, zelenina, díky tomu jsem taky přežil,“ dodává pamětník, který později o Lípě i dalších koncentrácích napsal knihu nazvanou Není spravedlnosti na zemi. Mimo to je i jedním z hrdinů dokumentárního filmu, který se v Lípě o táboře v 90. letech minulého století točil.

Do Terezína přišel tedy Stránský v září roku 1943 a našel tu už pouze svou sestřenici. Po třech měsících šel dalším transportem do Osvětimi. „Něco málo se vědělo, ale většinou to lidé vědět nechtěli. Pět tisíc lidí nás tenkrát jelo nacpaných po padesáti v dobytčácích. Mohli jsme si vzít padesát kilo zavazadel, ale to měl málokdo,“ vybavuje si rychle.

Vyletíš komínem

Na nádraží v Osvětimi byli lidé holemi nahnáni do pětistupů a do náklaďáků. První dojmy nenechaly člověka na pochybách: les baráků, ostnaté dráty, věže se strážemi. Odtud se utéct nedá. Cestou mě oslovil vězeň, ve kterém jsem poznal kamaráda, a řekl: „O co nechceš přijít, tak mi to dej. Zítra vás naženou do umýváren a všechno vám vezmou. A to bys tady tu zimu nepřežil.“ Stránský mu věřil a vyplatilo sejmuto.

Další štěstí měl, když v jednom ze svršků našel sto a dvacetidolarovou bankovku. Za peníze a cigarety se totiž v táboře nechalo koupit téměř vše. Hned na začátku jim však spoluvězni řekli, co je čeká: Vyletíš komínem.

Jenže po třech měsících přišli esesáci znovu a kdo byl v táboře déle než půl roku, měl být přeřazen na jinou práci, když před tím o tom napsal domů příbuzným nebo známým, ovšem datovat lístek měl až následujícím měsícem. „Kamarád mi říkal, že jdou do plynu. Dal mi své oblečení a hodinky. Stalo se to 7. března na Masarykovy narozeniny,“ dodal Oldřich Stránský.

Když se pak dostal ze zápalu plic, sehnala mu sestra jeho maminky práci u pracovní skupiny, která odnášela mrtvé z bloků. Za jednu mrtvolu byla polévka navíc a jídlo byl krok k přežití. Jenže se blížil půlrok Stránského v Osvětimi a začal se bát, že ho také čeká plyn.

Bombardování Drážďan

Mezitím se však změnila situace v Německu, Hitler nevítězil, zemi měl rozbombardovanou a nebylo dost lidí na práci. Vybrali tedy tisíc Židů a poslali je do Německa odklízet trosky.

„Zažil jsem tam čtyři velké nálety. Teď, když slyším o radarech a obraně, jsem jednoznačně pro. Představte si, že Němci měli málo krytů, takže nás nahnali jen do dřevěných baráků, otevřeli jsme okna a lehli si na podlahu,“ líčil dál. V Drážďanech později stavěli protiletadlové bunkry, ale lidé už v té době věřili, že válka skončí brzy a špatně pro Němce. Pak přišlo bombardování Drážďan. „Mnoho lidí ho odsuzovalo, ale můžu potvrdit, že teprve, když ho Němci pocítili na vlastní kůži, pochopili, že je konec a válku nevyhrají,“ pokračoval ve vyprávění o osudových chvílích na přelomu války.

Jak se blížila fronta, odvezli Němci vězně do Sachsenhausenu a okolních táborů. Někteří šli na pochod smrti, pro jiné poslali vagóny z Terezína, kde v té době řádil skvrnitý tyfus. Tisíc lidí šlo z Osvětimi do Německa, osm set na pochod smrti a do Terezína jich dorazilo pouze 126. Stránského a dalších pětačtyřicet lidí odvezli do Sachsenhausenu, kde je chtěli Němci zplynovat, ale už k tomu nedošlo.

24.6.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Osm politiků z Kraje Vysočina se účastnilo netradiční předvolební debaty Deníku
49

Jak odpovídali politici ve vysočinském Deník-Busu

Ilustrační foto.

Politika je v kraji pánská jízda

Školní zahrada se změní v místo relaxace i vzdělávání

Havlíčkův Brod - „Pomáhám, protože chci", to je společné motto pro 72 hodin dobrovolných aktivit po celé ČR, které pomohou lidem, nebo přírodě v našem okolí. Již pátým rokem ji pořádá Česká rada dětí a mládeže.

Radek Koten (SPD): Jako jediná strana prosazujeme přímou demokracii

Vysočina /ROZHOVOR/ – Lídrem vysočinské kandidátky SPD (Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura) je v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny Radek Koten. „Proč by nás měli lidé volit? Protože my máme odvahu říkat pravdu. Pojmenováváme věci tak, jak jsou. Neschováváme problémy za rádoby korektní slovíčka,“ říká politik z Vojnova Městce na Žďársku.

AKTUALIZOVÁNO

Ve Stranné u Telče usmrtil dítě zemědělský stroj

Vysočina – V pondělí 16. října se ve vsi Stranná na Jihlavsku stala velká tragédie. Došlo tam k dopravní nehodě při níž zemřelo nezletilé dítě.

Cena povinného ručení plíživě stoupá. Pojišťovny na něm tratí

Povinné ručení by mělo podražit. Důvod je prostý, už delší dobu nevydělává a pojišťovny na něm navíc tratí. Kdo zdražení pocítí nejvíce a kdy k němu vlastně dojde, vysvětluje Zbyněk Kuběj, analytik neživotního pojištění Partners.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení