Divokej Bill hraje rock s prvky country, punku a irské melodiky a na české hudební scéně si vytvořil mohutnou posluchačskou základnu. Skupina devíti mladých muzikantů odehrála stovky koncertů v Čechách i v zahraničí a do Havlíčkova Brodu se ráda vrací.

Frontman kapely Václav Bláha tu uprostřed turné zavzpomínal na začátky hraní a popsal chystanou oslavu desátých narozenin Divokýho Billa.

Co se vám vybaví, když se řekne Havlíčkův Brod?
Mně se vybaví zrušený klub Vagon, kde jsme měli několik koncertů a v podstatě tady začínali. A pak určitě tenhle kulturák, kde jsme se už taky něco nahráli. (smích)

V kapele vás je devět a hrajete spolu deset let. Nepostihla vás ponorková nemoc?
Určitě si občas lezeme na nervy, ale teď jsme se čtvrt roku neviděli, takže je to v pohodě. Nejhorší to bývá na konci turné, když jsme všichni unavení. Nedávno jsme zahájili novou šňůru, brodský koncert je čtvrtý v pořadí, a zatím všechno odsýpá bezvadně a na hraní se těšíme.

Jako muzikanti žijete kočovný život…
Bejvávalo… (smích)

… neplánujete se usadit? Pořídit si rodinu, děti…
Jasně, dva kluci z kapely už jsou ženatí a nějaká děcka jsou taky na obzoru. Pomalu nám všem začíná být přes třicet, takže nás to asi nemine. Teď jsme byli tři měsíce doma, takže usazení. Ale jakmile se začne jezdit po republice, vždycky se to trochu utrhne. (smích)

Platí tedy ještě vaše heslo „Kdo je svobodnej, dýl vydrží“?
Že se toho vždycky chytají ženský… (smích) Nemusí to být směřované jenom na manželství, ale celkově na svobodu myšlení. Ale samozřejmě, kdo je svobodný ve smyslu neženatý, ten také déle vydrží.

Vy jste se živil jako truhlář, uděláte si i teď třeba poličku pro radost?
Tatínek má truhlářství, takže jsem u něj asi čtyři roky po vyučení pracoval. Teď si zrovna dávám do kupy pokoj, v těch volných měsících jsme dělali dřevěnou podlahu a obložení. Nedělám bůhvíjaké speciality, protože už na to nemám, a kluci, kteří se se mnou učili, už mě dávno předběhli. Věnuji se klasické truhlařině, ale táta mě nepouští k pilám, abych si neuřízl ty prsty, které mě živí.

Jak jste se vlastně dostal od truhlařiny k muzice?
Začínal jsem hrát na flétnu, pak jsem se sám učil na kytaru, od základky jsme s kamarády dávali dohromady různé kapely a doufali, že nějaká vydrží. Táta je muzikant, máma je taky zpěvná, u nás v Ouvalech je spousta kapel, takže tohle všechno mě k tomu navedlo.

Kapela Divokej Bill vydržela deset let, jak to plánujete oslavit?
V našem rodném městečku, v Úvalech na východ od Prahy, uděláme v červnu velký festival Ouvalskej bigbít. Pozvali jsme si kapely, se kterými jsme si za ta léta zahráli - přijedou například Tři sestry, Čechomoři, Prohrála v kartách a další. Tady oslavíme těch deset společných let a budeme rádi, když přijede co nejvíc lidí.

Aneta Štefánková