Vyrůstá na pevných základech, prostřednictvím výtvarného projevu mapuje bytostné sepětí s krajinou a lidským společenstvím, něžnou poetičností i skrytou dramatičnost, životní filozofii i vytříbený estetický smysl, vyjádření skrytých souvislostí, údivu, obdivu. Kdybychom hledali vhodnou paralelu, skutečné umění nemusí vonět po růžích a orchidejích, niterně bližší je mu prostá krása lučního kvítí. Třeba tak, jak jeho přirozený půvab deklaruje Ludmila Bartůšková.

Často se setkáváme s populistickými snahami o vlastní zviditelnění umělců, kteří se ve svém oboru stali pouhými řemeslníky, vyprahli, ztratili invenci, rozmělnili talent (pokud kdy jaký měli). nechávaje se unášet proudem, předstíraje, že ovlivňují směr plavby.

Platí to od písničkářů přes literáty až k výtvarníkům či pseudovýtvarníkům všech forem a kalibrů.  Prodávají zdání vlastního významu, vnucují falešné představy a vlastní bezobsažnou produkci, ve skutečnosti bloudí pustinami, které pomáhají vytvářet. Skutečné umění je jim na  hony vzdálené. Ani nejdokonaleji natřené štafle nepřestávají být štaflemi.

Skutečné umění je skromné. Jen zdánlivě nenápadné. Vyrůstá jakoby stranou, bez ovací, gloriol a vavřínů, nevnucuje se. Nepotřebuje to. Skromné však nejsou výsledky, podložené nesmírným tvůrčím zaujetím, prostěji řečeno – usilovnou prací, čerpající živou vodu z mnoha  inspirativních pramenů. Vrchovatou měrou zdobí i tvorbu úsobských manželů Bartůškových.

Městské muzeum Ledeč nad Sázavou otevřelo v romantických hradních kulisách výstavu nazvanou Obrazy Grafika Paličkovaná krajka Stanislava a Ludmily Bartůškových, zahájenou prvního květnového podvečera hojně navštívenou vernisáží s úvodním slovem Jaroslava Kreibicha a hudebním vystoupením Jitky Baštové a Jindřicha Macka.

Stanislav Bartůšek inklinuje k využívání rozměrnějších ploch, charakter jeho tvorby je robustnější, vyzývavější a poněkud agresivnější, Ludmile Bartůškové je vlastní intimnější formát, jemný náznak, výrazná plastičnost krajkových doplňků. Shodně však originálně transponují realitu, obohacují vlastní tvorbu lyrickými snovými vizemi a vzácně čistou poetičností, jakousi vnitřní melodičností, aniž by opouštěli cokoli z dřívější přirozené elegance a magických, mnohdy až dojemných motýlích pohybů svých lehce rozevlátých postav.
A co víc,  neustále hledají, nespokojují se s aplikováním osvědčených postupů, spočívajících ve vystižení atmosféry, baladičnosti či životní pohody. Neustále usilují o dokonalejší vyjádření svých představ, jako kdyby se soustavně snažili nacházet a ztvárňovat nové obzory, palčivé podněty i tichá spočinutí.

Z jejich obrazů prýští pocit naplnění i věčné touhy stanout na krásnějších, plodnějších životních březích, prostřednictvím vlastní tvorby oslovovat, potěšit, tlumočit a zprostředkovávat, předávat, obohacovat, modelovat skutečnost v křehké představy a představy v křehkou skutečnost.

To všechno bez absurdity okázalých efektů, avšak o to bezprostředněji a účinněji. Jejich usilovná tvorba je darem pro každého, kdo se dovede dívat, snaží se chápat a porozumět.

Je celkem běžné, že návštěvníka na výstavě upoutají výrazněji některé obrazy. Ledečská výstava manželů Bartůškových je v tomto směru výjimečná, tvoří jeden kompaktní celek. Jako kdyby na sebe vystavené obrazy navazovaly, navzájem se doplňovaly a neokázale oslavovaly krajinu našeho domova a postavení a poslání člověka v jejím nevšedním ztvárnění. Nezbývá, než konstatovat: Dobrá věc se podařila. Snad ještě – řečeno básníkem – poděkovat a dost.

Výstava bude otevřená do konce května.

(fu)