Dorazí a některé své knihy – tedy především román nazvaný Piercing na duši – představí Josef Pepson Snětivý.

V Piercingu na duši autor vystavěl překvapivou katarzi příběhu a ještě překvapivější závěr.

Napsal ponor do duší současníků, kteří si volnost pletou s arogancí. Je to příběh neobyčejně čtivý, se spoustou vlastních citátů a bonmotů.

Anotace knihy vypadá velmi slibně, co vás přimělo sáhnout po detektivní, nebo možná až thrillerové zápletce?                      

Divadlo mě přitahuje celý život, ačkoli jsem v něm nikdy nepůsobil. A když jsem si uvědomil, že opravdoví divadelní herci jsou lidé, kteří bez Thálie nemůžou žít, byl už jen krůček k přemýšlení, co všechno jsou ochotni této múze obětovat. Ústřední trojúhelník, dva herci a jedna herečka, se vyznačují velmi rozdílnou úrovní talentu, svědomí i „všehoschopnosti". Divadlo je pro ně vším a je jen otázkou okolností, co všechno jsou připraveni dělat pro to, aby si udrželi své postavení.

Jak se vám román s poněkud pochmurnou tematikou, byť je v něm zřejmě i hodně lásky a  lidských vášní, psal? A jste spokojen s tím, jak se vám podařilo vykreslit charaktery tří hlavních postav?
Piercing na duši jsem soustavně psal dost dlouho – od jara 2007 do konce toho roku a   poté jsem ho přibližně tři měsíce důkladně přepracovával. A když prozradím, že z ústředního trojúhelníku nakonec zemře jiná osoba než ta, již tento osud potkal v původní verzi, je myslím patrné, že lehce rozhodně nevznikal. Ovšem to, jak se mi podařilo charaktery postav prokreslit, by měli říct spíš čtenáři – snad některé z nich zaujal, o čemž svědčí i to, že jsem byl požádán, abych v chotěbořské knihovně představil právě tento román. Zajímavé možná je, že drtivá většina herců má svůj skutečný předobraz a dobrý znalec pražského divadelního života by snad mohl i určit, která scéna se skrývá za románovým názvem Kamenné divadlo, ačkoli děj je samozřejmě fikcí.

(han)