Začněme názvem knihy – Psychospirituální transformace. Kdy to začíná?

Vědomá změna myšlení a přístupu začíná již v dětství. Už do školky si nosí děti vzorce z rodiny – jestli umí poděkovat, jestli si po sobě uklidí. Učitelky ale mají ve školce smečku dětí a jsou na ně dvě, tak je tam jiný režim, než je doma. Je to o tom, že rodiče nenapadne mluvit s těmi učitelkami, které tam suplují jejich výchovnou roli.

Ale nemohou se přeci pozvat k nim domů na návštěvu, aby se seznámili.

To je pravda. My jsme s psychiatrem, doktorem Tkáčem, udělali přednášku ve školce pro rodiče a učitelky. Oni se tam seznámili a už si mohou pomoci, nepotřebují k tomu byrokratický systém. Pokud tam chodí dítě tesaře, ten může po práci přijít a opravit, co je potřeba. Každý udělá to, co umí. Musíme pochopit, že je potřeba si lidsky pomáhat, nebýt sobečtí a dívat se okolo sebe. Jestli někdo něco náhodou nepotřebuje. Někdy nás to ani nenapadá, pořád řešíme práci, peníze, hypotéku…

To se na jaře v době nouzového stavu ale trochu změnilo. Souhlasíte?

Ano, tehdy bylo dobře vidět, kdo se zapojil a kdo ne. Zapomínáme ale, že starší generace nemá zažité technologie. Je to pro ně nedostupné. Sousedovi je dvaadevadesát a nemohl si vyzvednout léky, bál se vyjít z domu. Strach byl plošně šířený a když magistrát města udělal webové stránky, tak on ani nevěděl, co to je. Musíme přemýšlet, aby forma pomoci byla dostupná všem. Vše se dá vymyslet jinak, je jen na člověku, jestli je na cestě hledající nebo je šablonovitý a stačí mu to.

Koronavirus je tedy šance, jak začít znovu?

Ano. Znovu a jinak, přesně tak. Je to šance, že vše pochopíme a otevřeme dveře, fyzické i psychické. Dáme šanci vzájemné lidské pomoci. A nebo zůstaneme v pasti strachu, zloby, závisti a negativní formy myšlení.

Co si myslíte o letošních změnách v počasí, souvisí s koronavirem?

My jsme geograficky střed planety a změny mají přicházet odsud. Je tu spojení s vesmírem a vše se nám vrací zpět. Teď se vyčistilo nebe, začalo pršet, předpovědi nefungují. Člověk si musí uvědomit, že jsme ničitelé životního prostředí a přitom jsme jeho součástí. Smrky volaly o pomoc pět let a nebyla vůle s tím něco udělat. A pak se objevil koronavirus.

Vláda se snaží, dělá co může, nebo ne?

Je to o „udržení se u vesel“, politická příslušnost není odbornost. Současní politici nejsou elita národa, ale mnozí elitou manipulace.

Jak to myslíte?

Každá informace se dá sdělit několika způsoby. Vážit slova a napsat to přesně je strašně důležité. Ono to jde napsat hezky – jeden den jeden nemocný, druhý den dva, takže je to dvojnásobek. Musí se to jednoduše vysvětlit, aby to bylo srozumitelné. A ne mlžit a zastrašovat.

Co si myslíte o opatřeních a jejich dopadu na obyčejné lidi?

Moje kadeřnice je žena samoživitelka a má dvojčata. Ona žije z toho, co si vydělá a děti potřebují jíst každý den. Když jí zavřou úplně nesmyslně provozovnu, co má dělat?

Nyní zatím ještě stříhat může.

To ano, ale má o čtyřicet procent méně zákaznic. Lidé sledují zprávy, mediální masáži věří a bojí se.

Máte ještě další informace z praxe?

Dělám osobní růst majitelům firem, dostali se do červených čísel a to jsou velice zásadní ekonomické ztráty. Museli snížit nákladové položky, poslat lidi na pracovní úřad. A to je tak velký stres, že jim způsobí daleko závažnější choroby, než koronavirus.

Čínský virus vám také zrušil přednášky pro veřejnost, které děláte s doktorem Jurajem Tkáčem, letos již pátým rokem. Litujete pauzy?

Koronavirus nás zastavil, ale nemůže nás zastavit v hledání jiných forem komunikace, viz nová kniha Jednota na planetě Zemi. Lidé hledající řešení svých problémů hledají stále. Někdo v literatuře, někdo v ordinaci psychiatra.

Někteří místo návštěvy odborníka sáhnou po snáři. Vy dáte na sny?

Mít sny o něčem nepříjemném znamená, že něco není vyřešené. Důležité je vědomí, že mám v životě řád a pořádek – vstanu, nasnídám se, zacvičím si, naplánuji si celých čtyřiadvacet hodin. Ale mám i čas na relaxaci a na preventivní prohlídky. Čím více se o tělo starám, tím lépe pro mě, protože to je vozítko pro tu nehmotnou část, říkejme tomu duše.

Znáte řadu výjimečných osobností. Setkáváte se cíleně nebo spíše náhodně?

Žádné setkání není náhodné, jen se to někdy projeví až časem, proč mě jiný člověk oslovil nebo jsem ho oslovila já. Tomu se říká synchronicita vesmíru. Já pro to nic nedělám, jen musím mít jasno a určím si cíl. Musím se spoléhat na sebe, nevkládat do myšlenek negativní emoce, ale těšit se na to, že něco pozitivního objevím.

Věra Bučilová

- je jí osmašedesát let

- pochází z Jihlavy, kde také dodnes bydlí

- je vdaná a má dvě dcery

- ač napsala dvě knihy, za spisovatelku se nepovažuje a říká, že je důchodkyně

- její zájmy jsou prosté - život

A co různé životní eskapády? Také se dějí náhodně?

Nic se neděje jen tak a někdy je to pokus-omyl, jak žijeme život. Tak jako vyhazujeme nadbytek oblečení, stejně měníme vztahy. My všichni máme osobní scénář, co vše musíme prožít, aby nás to někam posunulo. Abychom poznali své chyby a neopakovali je. Moje matka nám pořád hrála paní dokonalou, ale nikdy nám nic neřekla o sobě. Naopak otec nám řekl všechno, abychom i my řekli našim dětem všechno, naše lety i pády. Se svými dětmi můžeme probrat cokoliv, ale musíme jim dát jen názor, oni se musí rozhodnout a to je ta plnoletost. Násilná forma nikdy nespojí klid, pohodu a mír. Tlak vyvolává protitlak, to jsou fyzikální zákony.

Na cestě k dospívání ale na mladé číhá řada pastí…

Lidé chtějí někam patřit, snadno si vytvoří závislost, a někdy se propadnou až na dno. Pokud se narodí s dispozicí, stačí jim jeden pokus a už v tom lítají. Když nemáme intuici, můžeme se nechat lehce vmanipulovat do aktivit, které nejsou čisté. Ale generace, které odžily hodně lekcí, to mohou předat svým dětem, důležité je mluvit s nimi.

Chemie ale nejsou jen drogy, mohou to být i léky. Bez těch se člověk také obejde jen s pozitivní myslí?

Mně bude osmašdedesát a neužívám žádné léky, doktorům jsem vždy podezřelá (smích). Ale teď mám dobrého lékaře a ten říká, že až bude čas, musím mu to vysvětlit. Imunitní systém si oslabujeme strachem. Když jdete k lékaři, strach, aby něco nenašel, může zkreslit výsledky, je to znát třeba při měření tlaku.

Opravdu jsou lidé raději doma nemocní jen proto, že se bojí jít do ordinace?

K lékaři jdete s podvědomým strachem, on něco řekne latinsky, dá vám recept, jdete za dveře a vůbec nevíte, co vám je. Tak se dopracujete k třinácti krabičkám léků od všech specialistů a máte v hlavě chaos. Buď jsou lidé poslušní, věří lékařům, vše jí a nepřečtou si příbalové letáky. Nebo si je přečtou a přestanou ten lék brát.

A co lidé nejvíce potřebují?

Někdy stačí změna myšlení, dalo by se říct nebát se a nelhat, o tom to celé je v životě. Dobře jíst, dobře spát, starat se o tělo a duši. Když jsou lidé akční, aktivní a baví je život, v každé životní etapě si najdou nějaký zájem, něco co je těší. Nebudu sedět před krematoriem a čekat na smrt.

Máte zajímavý přístup. Ten jste získala od rodičů nebo je to životní zkušenost?

Rodiče mi zemřeli poměrně brzy, byla to tvrdá lekce, ale otec mi vždy říkal, že jsem tu sama za sebe. Musím jít, zkusit to. Měla jsem vždy život jako zábavu a srdeční lidé, kteří už to pochopili, vyloučili ze svého života strach. Když se budeme bát, strach zpochybní kreativní nápad – ani nepůjdu a nezkusím to. Proč bych se něčeho bála, když nevím?

Co ještě si pamatujete z dětství?

Matka mi nerozuměla. Dávala mi povely, ale nebyla tam komunikace, tak jsem zlobila. Dítě potřebuje o věcech mluvit. Já jsem rozdělávala klasické budíky a počítala jsem převodní rychlost na hřídelích (smích). Dostávala jsem za to výprask, neměli jsme jediné funkční hodiny, ale matka se mě nezeptala, proč to dělám. A když mi chtěla v dobré víře dopřát výuku hry na klavír, ale zapomněla se mě zeptat, jestli to chci i já, vymyslela jsem, že tam něco rozbiji a učitelka mě vyhodí. A to se taky stalo (smích). Proč děti zlobí? Protože ti velcí jim nerozumí a ony chtějí dělat něco jiného.

Otec vám rozuměl lépe?

Ano, ale měl hodně práce. My jsme měli vždy v šest večer večeři a u kulatého stolu jsme říkali, co jsme za ten den zažili a otec nám k tomu dával komentář, co se děje okolo nás, co se dělo v padesátých letech. Měli jsme všeobecný přehled o událostech a dění už z rodiny.

A co mezilidské vztahy obecně?

Máme spřízněné duše, se kterými navážete ihned přirozený kontakt a cítíte, že to bude dobré. A pak někam přijdete a tušíte, že to bude problém.

Funguje to stejně i v práci, mezi šéfem a podřízenými?

Jistě, je potřeba rozbít stereotyp, lidi nadchnout. Šéf musí o svých podřízených něco vědět, lidé se jinak budou bát o práci, nepřijdou s problémem. Je potřeba je pochválit, spolupracovat s nimi. Nemusí vědět všechno, ale když se podřízení nebudou bát, přijdou a přinesou kreativní nápad, který by ho třeba nenapadl.

Pojďme dále. Jaký máte názor na sociální sítě? Jsou užitečné, nebo ne?

Na rychlý přenos informací s čistým obsahem jsou užitečné. Ale u člověka to nikdy nemůže suplovat přímý fyzický kontakt. Sociální sítě jsou anonymní a hodně lidí k nim utíká. V mém mládí se říkalo papír snese všechno, to teď platí o sítích, jsou zneužívány na manipulace. Děti si to neumí přeložit do pravdy a mohou tak často negativně ovlivnit druhé. Mít virtuální přátele nemá s klasickým přátelstvím nic společného.

Vytíženým rodičům ale tablet často usnadní zvládání chodu rodiny.

Místo aby mělo dítě návyky komunikace, tak mu vrazíme elektronickou hračku. Je pak zdatné v technologiích, ale nepodporuje to kreativitu, fantazii a svobodné myšlení. Nikdy to nenahradí knihu, její vůni a stránky. Můžeme mít knihu ve čtečce, ale pak ji smažeme a nemáme nic. A například když lidé zažili katastrofy, kdy vyhořely domy nebo po povodních, na prvním místě nelitovali peněz nebo majetku, ale dokumentů, fotek z dětství, vzpomínek. Nové technologie dokážou ledacos, otázka je na úkor čeho.

O co přicházejí děti, které si raději hrají s tabletem než s kostkami?

Když budou děti jen mlčet u technologií, nepodpoří jim to kreativitu, ani komunikaci či manuální zručnost. Já si pamatuji, jak jsme jako malí poslouchali rozhlas po drátě, vše jsme si představovali v hlavě, to byla fantazie. Dnešní děti tohle neznají a je to škoda.