Motorka v názvu trochu svádí k myšlence, že je určená pro milovníky jedné stopy. Opak je ale pravdou. Čtenáře zavede do dob umučeného faráře Josefa Toufara. „Je to průvodce po lokacích s ním spojených. Vznikla z praktického důvodu. Byl jsem totiž žádán, abych zájemce provázel po jeho stopách. Rád jsem se toho ujímal, ale postupně se to stávalo fyzicky neúnosné. Zrodila se tedy užitečná knížka - skrze sto dvacet zastavení sledujeme celou Toufarovu životní cestu,“ vysvětluje Doležal.

Příběh číhošťského faráře mu učaroval už před lety. „Chyběl mi tu jeho celistvý portrét. Takový, který by si zasloužila každá výrazná osobnost našich novodobých dějin, jež byla nacisty či komunisty zničena a měla být zapomenuta. Navíc Josef Toufar nebyl jen oběť komunistického systému, ale také pozoruhodný člověk, otevřený a vtipný farář, lidmi různých generací respektovaný,“ podotýká padesátiletý spisovatel.

Věnovat se mu proto plánuje i nadále. „Rád bych své bádání na tomto poli v nejbližších letech završil dvěma knížkami. Jednak souborem Toufarových kázání, promluv a dopisů a pak fotografickým albem, které by mohlo být vydané například u příležitosti chvíle, kdy bude Josef Toufar slavnostně blahořečen,“ nastiňuje Doležal.

Dorbrodružná pouť s velbloudicí

To naopak příběh velbloudice Pepito je o něco zábavnější. „Je to taková veselá story spojená s Havlíčkovým Brodem a skauty. Není však jen nějakým bláznivým putováním, ale docela dobrodružnou poutí, obrazem poválečného světa a silné touze po svobodě. Je příběhem naděje a také vyprávěním o hlubokém přátelství člověka a zvířete. Vše navíc doprovází ilustrace a mapa velbloudí cesty,“ popisuje Doležal.

Rád má ale obě díla. „Přestože vznikaly z rozdílných důvodů, obě je považuji za zdárné a pohledné ‚děti‘. Práce na Pepitě mě velice bavila a dokonce se stala předlohou pro divadelní představení. Průvodce po stopách Josefa Toufara mám zase spojený s cestami a poutěmi s kamarádem fotografem Honzou Zahradníčkem, který jedinečně nasnímal vysočinské lokality,“ svěřuje se.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že se Miloš Doležal s perem už narodil, není to tak. O dráze spisovatele nikdy nesnil. „Nejdříve jsem chtěl být Niki Laudou, pak husitou a nakonec archeologem. A kdyby tehdy nebylo tak zoufale špatného vyučování dějepisu na gymnáziu v Ledči, asi bych se tou cestou i vydal. V čase dospívání mě zasáhla literatura a já se nakonec rozhodl pro novinařinu,“ vzpomíná redaktor Českého rozhlasu.

Milostné verše

K samotnému psaní se pak dostal přes poezii. „Nejdříve jsem psal dívkám milostné verše. A pak na mě přímo uhrančivě zapůsobila četba knih Bohumila Hrabala, Oty Pavla a básně Jana Zahradníčka a Bohuslava Reynka. A také postupné uvědomování si síly a originality rodné vysočinské krajiny, která mě zásadně formovala,“ prozrazuje Doležal.

Na svém kontě už má několik úspěšných titulů a chystá další. „Na příští rok připravujeme třeba knížku korespondence dvou přátel z Vysočiny - básníka Bohuslava Reynka z Petrkova a literárního kritika a překladatele Jana Franze z Jitkova,“ poodhaluje Doležal. „A už několik let dávám dohromady publikaci o Vysočině. Poctu této krajině, jejím známým i zapomenutým tvůrcům, místům, osudům, příběhům,“ dodává rodák z Ledče.