Kliknutím zvětšíteS nápadem natočit pokračování filmu Po čem muži touží přišla producentka. Kdo všechno mluvil do toho, o čem by to tentokrát mělo být?
Nikdo. Pak už to bylo na mně. U komedie je dvojka vždycky problém, ale naštěstí jsme vymysleli, jak to vyprávět dál. Bavilo nás dělat různé záměny a blbosti. A protože je film postavený na nereálném základě, mohl jsem si vlastně dělat, co jsem chtěl. Šel jsem do toho i proto, že je to situační komedie, a když ten nápad fungoval poprvé, je fajn s ním pracovat dál. Komedií je teď v kině milion, ale většinou jsou to konverzačky, které moc nefungují. Úspěšné komedie, které dělal třeba Václav Vorlíček, byly všechny situační, a je škoda, že na to tvůrci dneska zapomínají.
Zatímco v prvním filmu Po čem muži touží se promění muž v ženu (Jiří Langmajer v Annu Polívkovou), tady je to naopak. Vidíte ještě nějaký rozdíl mezi jedničkou a dvojkou?
Základní rozdíl je v tom, že místo ženského světa se tady díky hlavní hrdince dostaneme do světa mužského. Je to víc o chlapech. Ona musí chodit na fotbal, který ji nezajímá a nebaví. Musí makat na stavbě, řídit bagr, je to dovedené ad absurdum. Bylo to zábavné, protože všechny situace jsou nějakým způsobem přehnané. Před ženu jsme vlastně postavili ty samé problémy jako tenkrát před muže v ženském světě. Naráží na stereotypy opačného pohlaví.
Brzy půjde do kina i další váš film Prezidentka. Vystupuje v něm postava první české prezidentky, kterou mimochodem hraje Aňa Geislerová. Chtěl byste, abychom měli prezidentku?
Já bych chtěl, abychom měli prezidenta. Člověka, který by byl respektuhodný. Myslím si, že to je důležitější, než to, jestli je to ženská, chlap nebo jiný gender. Měl by umět reprezentovat svou zemi, což se nám teď úplně nedaří.
Film vychází z pohádkové zápletky. Zatímco v pohádkách chodí král převlečený za chudáka mezi lid, tady to dělá prezidentka.
Přesně tak to je. Námět jsem vymyslel už před šesti lety. Ale jen co jsem to rozepsal, tak si na Slovensku zvolili prezidentku Zuzanu Čaputovou. Stejně jako ve scénáři to byla právnička, vypadalo to, jako bych to psal podle ní. Takže jsme scénář odložili… A je důležité říct, že jsme chtěli udělat romantický film, přesně žánrově zařazený, jako byl třeba Notting Hill.
V našem podání je to taková obrácená Popelka, protože prezidentka utíká z Hradu, aby si poslechla, co se o ní říká, ale zároveň v krásné tajemné zahradě narazí na sochaře Ondru Vetchého, za kterým se pak v převleku vrací. On samozřejmě neví, že za ním chodí prezidentka. Prostě pohádka! Nechtěli jsme točit politický film. Politika tam je, ale nevymezujeme se proti tomu, co se tady děje v současnosti, protože chceme, aby ten film fungoval i za deset let.
A další film Ostrov. Taky premiéra letos. V obsazení jsou jenom Jiří Langmajer a Jana Plodková. Prý by to mělo být o rozhádaném manželském páru, který ztroskotá na pustém ostrově. Jak vznikala tahle komedie?
Napsal jsem ji, protože rád cestuju a mám rád dobrodružné filmy. A tak jsem si říkal, proč já, doprčic, netočím to, co chci? Už mám celkem jméno, občas se mi něco povede a lidi mi věří. Takže jsem společně s Lenkou Szantó napsal scénář k dobrodružnému filmu. Přirovnal bych ho třeba k Honbě za diamantem.
A jak to bylo dál?
Dlouho jsme řešili, kde budeme točit. Pak přišel covid a museli jsme natáčení odložit. Potom jsme to zase o rok odkládali, protože jsme pro změnu nebyli připravení, a nakonec jsme film natočili loni, protože s tím producent již nemohl dále otálet. Tím pádem má film premiéru také letos. Já za to nemůžu, že mi teď půjdou do kin tři filmy.
Navíc producenti chtějí všechno stihnout do léta, protože mají strach, jak to bude s covidem na podzim. A když se některý z těch filmů nepovede, tak o mně budou psát, že kdybych nedělal víc věcí najednou, nemuselo se to stát. Takže já teď musím třikrát víc makat, aby to dopadlo dobře.
Proč se Ostrov točil zrovna v Thajsku?
Lokaci, která by nám vyhovovala, jsme se snažili najít všude ve světě. V Thajsku jsme skončili proto, že jsme znali jednu místní produkci už z natáčení Bábovek. Připravili nám velmi dobré podmínky v podstatě na klíč. Sehnali hezký ostrov přímo na Krabi, který byl kvůli covidu úplně prázdný. Na té samé pláži jsem byl před lety a byla narvaná lidmi. Teď tam nebyla ani noha. Jenom Langoš tam ráno běhal a ryl do písku srdíčka.
Ztroskotání na pustém ostrově, to je také takový klasický rámec.
Já se nerad vrhám do extrémů, žánrovky mě baví, protože se na nich hodně naučím.
Ve vašich snímcích máme velkou jistotu, že v nich budou hlavní role hrát Ondřej Vetchý, Jiří Langmajer, Anna Polívková nebo Aňa Geislerová. Nerad zkoušíte nové tváře?
S Ondrou i Jirkou jsme kamarádi, takže není důvod hledat někoho jiného, když nemusím. Ale já rád zkouším nové tváře a chci je. Ovšem každý producent a distributor chce hvězdy. Nejdřív zavolají Aně Geislerové, potom Ondrovi Vetchému, Ivanu Trojanovi nebo Langošovi a jeden z nich to vezme.
Pokud chce člověk točit, musí film prodat. Lidi sice chtějí neokoukané tváře, ale pár filmů s nimi vzniklo a víme, jak dopadly. Najdete neznámé talentované herce a nikdo na ně do kina nepřijde. Já chci, aby na moje filmy chodili diváci… Navíc, kdo je tady talentovanější než ti herci, které jste jmenoval? Taky se s nimi hádám, nemyslete si. Ale je fajn, když zavolám Ondrovi, on mi zvedne telefon, jako málokomu, a domluvím se s ním. Když se mnou nechce dělat, tak mi to řekne. Ale pracovat s ním opravdu není lehké. Ondra je svůj a když si dupne, tak s ním nic neuděláte. A s Geislerkou se hádáme pořád.
Kromě toho, že jste režisér a scenárista, máte ještě čas psát knihy. Loni na podzim vyšla ta s názvem Horkou jehlou. O čem to je?
Je to dobrodružný příběh o cestování a světě oděvního průmyslu. Já jsem dřív v oděvním průmyslu pracoval, vyráběl jsem v Asii a všechny své zážitky a poznatky jsem dal do toho příběhu, aby lidi věděli, jak to doopravdy funguje. Je to také kniha o udržitelnosti. Zajímavé je, že nikdo pořádně neví, co udržitelnost je, a není schopen ji definovat, protože je to nesmysl. I velké firmy, které dělají oděvy a obuv takzvaně udržitelně, většinu produkce vyrábějí na hraně otrokářství.
U oděvů, které jsem vyráběl, bylo jasně dané, že musí být v souladu s tímhle, v souladu s tamtím, barvit se nesmělo ničím, co by mohlo kontaminovat vodu… Nic z toho se nedodržovalo. A když jsem na to poukázal, tak mě vyhodili. Pracoval jsem i pro velké firmy, které všichni znají, a jediné, co je zajímalo, aby se vyrábělo nejlevněji, jak to jde. Právě to jsem popsal ve své knize. Ale s nadsázkou a humorem, protože jinak by to byly hrozné příhody.
Jaké máte teď pracovní povinnosti a plány?
Mám roční dceru. To je teď moje jediná povinnost. Ještě mi zbývá něco dodělat na těch mých třech filmech a pak už se budu věnovat jenom jí. Mám v plánu naučit ji surfovat, lyžovat, tancovat, smát se a užívat si život.
52
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
