Letos začal psát sedmatřicátý rok své existence. Kvůli pandemii ale oslavil půlkulaté narozeniny až před pár týdny. „Pramínek vznikl jako dětská složka souboru Vysočan a ten byl oficiálně založený v roce 1953,“ připomíná umělecký vedoucí souboru Miloslav Brtník. Vzpomíná, že komunistický režim folklor dost podporoval. „Řekl bych, že více, než ten současný,“ soudí Brtník.

Problém byl však jinde. Otec Miloslava Brtníka a jeho kolegové v začátcích slýchali, že na Horácku žádný folklor není. „Můj táta a paní Jelínková se vydali do terénu a začali sbírat. Sběratelů bylo více, ale oni dva doslova vydupali horácký folklor ze země,“ říká Brtník s tím, že paní Jelínková sesbírala na dva tisíce dvě sta původních tanců ve tři sta základních variantách. „Takové množství žádná jiná oblast nemá,“ prohlašuje hrdě šéf Pramínku.

Centrum Telče v sobotu odpoledne žilo folklorem.
Folklor v máji: v Telči se všichni skvěle bavili, podívejte se

Je to dědictví, které má nesmírnou hodnotu. „Dnes už těžko najdete pamětníky, sběr v podstatě skončil,“ hodnotí situaci Miloslav Brtník. Stejně tak museli jeho předchůdci hledat kroje, ty se totiž na Horácku liší. Jiné jsou třeba na Žďársku, v okolí Telče a jiné jsou na Jihlavsku. „Ty jsou vůbec specifické. Zasahuje tam německá národnostní menšina, jsou to kroje, které vznikly z německých krojů,“ prozrazuje Brtník.

Turné v Mexiku a skřipky v Uzbekistánu

Pramínek cestuje po celé republice. Na konci června bude na největším folklorním festivalu v Česku, kterým je Mezinárodní folklorní festival Strážnice.

A dostal se i do zahraničí. Třicet členů bylo i na třítýdenním turné v Mexiku, kde stihli převést se na šesti festivalech. Jezdili i po vysokých školách. „Bylo to pěkné, všude jsme se tam líbili. Neděláme jen původní tance. Zpracováváme taneční příběhy a v Mexiku nám říkali, že nemusí rozumět naší řeči, že poznají, jak tancujeme,“ vzpomíná i po letech s úsměvem Brtník. Dále byl Pramínek dvakrát ve Švédsku, v Litvě, v Holandsku, v Belgii, nebo například v Chorvatsku.

Na netradičních zakázkách pracují šičky z oděvního družstva v Třešti. Kromě klasických obleků a šatů do společnosti šijí také specifické oblečení pro hasiče, policisty či armádu.
Místo obleků šijí v Třešti neprůstřelné vesty i vaky pro norské záchranáře

Horácký unikát, skřipky, pak předvedl soubor v Uzbekistánu. „Vypadá to jako housle, ale zní to úplně jinak, ono to řve a skřípe,“ směje se Brtník při popisování netradičního hudebního nástroje. „Lidé na ně chtějí hrát akademicky jako na housle, mají volné zápěstí. Ale tady se smyčec bere do pěstí a ten nástroj se řeže, jinak z něj nejde žádný zvuk,“ vysvětluje a s nadsázkou říká, že je to nástroj pro dřevorubce.

Nejstarší člen

Za pětatřicet let už prošlo souborem tři sta až tři sta padesát členů. Z těch aktivních je ve sboru nejdéle Michal Kružík. Nastoupil v roce 1988 ve svých deseti letech. „Dokud je člověk mladý, musí vedle prvotního zájmu zafungovat kolektiv a určitě i rodiče. Kdyby to záviselo jen na mně, v pubertě bych skončil,“ ohlíží se za svým působením Kružík a dodává: „Ale tím si projde asi skoro každý. Někdo opravdu skončí, někdo tam zůstane a v pozdějším věku už to bereme tak, že nás to baví.“

K folkloru by Michal Kružík rád vedl i své děti. „Pokud to půjde, děti touto cestou povedu. Folklor má co říct i jim a kamarádíme se i s jinými soubory. Nebudu je nutit, to ne, ale dovedu je tam a bude na nich, jestli je to aspoň trochu zaujme,“ vysvětluje. „Jelikož mám manželku také ze souboru, myslím, že podobná snaha bude i z její strany,“ usmívá se Kružík.

Obecně však angažmá dětí bývalých členů zatím umělecký ředitel nepozoruje. „Teprve teď se to začíná líhnout, za tu dobu máme teprve dvě souborové svatby,“ říká Miloslav Brtník. Vypozoroval ale, že děti na zkoušky vodí babičky a dědové, kteří byli členy Vysočanu.

Velkou raritou je osobní známka, která zachránila život vojákovi v první světové válce.
Muzeum v Lukách vystavuje prostřelenou známku i ruční zubní vrtačku

Zároveň je paradoxní, že folklor musí zůstat koníčkem. „Jakmile se někdo začne muzikou živit, tak musí z folkloru pryč. Nemá na to čas, nemůže na zkoušky a to je konec,“ pozoruje za roky a dodává: „To samé je s tanečníky a tanečnicemi, několik mi jich odešlo do Brna, do Ondráše a tím pádem u nás skončili.“

Jeden z dvaceti

V Pramínku začínají děti už ve věku kolem čtyř let. První odliv přijde s příchodem na základní školu, pak při přechodu na střední školy. „Za další čtyři roky jdou na vysoké školy, odejdou z Jihlavy a je konec. Na zkoušky v pondělí nemůžou a často ani v pátek,“ krčí rameny Brtník. Do dospělosti u folkoru vydrží odhadem jeden z dvaceti.

Přesto nemá Miloslav Brtník obavy, že by folklor nepřežil, pořád je totiž prostor pro novinky. „Máme repertoár, který se musí udržovat, něco vymyslet se nepodaří každý den. Ale děláme i nové věci, toho materiálu je tolik, že to vydrží ještě na sto let,“ je si jistý umělecký šéf Pramínku.

Těší ho i spolupráce se školami, kde občas získá nového člena souboru. „Když děláme vystoupení pro veřejnost, vždy uděláme také dvě nebo tři vystoupení pro školy. Ty jsou nabité a tam získáme nějaké peníze ze vstupného. Letos poprvé se nám podařilo vyprodat DKO i pro veřejnost, to nepamatuji,“ vrací se k podařené oslavě pětatřiceti let.

Každopádně už bude dále Pramínek v Jihlavě vystupovat právě v DKO, hlediště v dosavadním DIODu je příliš malé. „Už poslední vystoupení před covidem jsme opakovali šestkrát a ještě jsme museli dvě sta dětí odříct, nebyla síla udělat další vystoupení,“ vzpomíná Brtník.