Premiéru komedie My vám píchnem ve všem odehrají Furianti v pátek od 19 hodin, v sobotu pak začne repríza v 18 hodin v přibyslavském kulturním domě. Další reprízy budou 6. května od 19 hodin a 7. května od 18 hodin. Více o nově nastudované hře prozradila režisérka Anna Šauerová.

Kde jste našli inspiraci 
na tuto hru?
Inspirace a hledání hry, která je pro nás přijatelná, je věc hrozně ošemetná. Začneme něco číst, jsem nadšená, že to je to pravé, 
a pak zjistím, že na to nemáme lidi. Takže tahle hra není vlastně divadelní hra, je to původně film. Se synem jsme se nechali inspirovat jedním starým filmem a částečně podle něj vznikl 
i scénář.

Podle čeho v první řadě hru vybíráte – počet rolí, žánr…
To je různé. Ale hlavním kritériem jsou lidi – kolik jich máte, jestli by se typově mohly některé z napsaných postav podobat, popřípadě když změníte charakter té role, jestli to neuškodí pojetí celé hry. Protože jsme jen amatéři a je potřeba spíš hledat roli lidem tzv. na tělo. A v neposlední řadě jsou tu autorská práva. Ta nám mnohdy brání určitou hru nastudovat, protože někteří autoři doslova bazírují na každé jím napsané větě, 
a pak je taková hra prakticky někým jiným nehratelná. A nebo poplatky jsou tak vysoké, že si to z finančních důvodů nemůžete dovolit.

Kolik máte aktuálně herců? 
V minulosti jste musela obsadit třeba čtyřicet lidí…
V současnosti je nás do dvaceti herců. Ty časy, kdy hrálo i 50 lidí, jsou pryč. Lidé se mnohdy musí obléknout do kostýmu a jít dělat třeba dav. Víte, v současnosti spíš lidé, alespoň 
u nás mám ten pocit, zalézají, chtějí být sami, nechtějí se zapojit do nějaké činnosti, dělat něco pro druhé a ještě zadarmo. Když se podíváte na činnost spolků, zjistíte, že jsou všude vesměs stejní lidé, a ti ostatní jako by nebyli.

Kdy jste začali zkoušet 
a co bylo nejtěžší?
Zkoušeli jsme od listopadu, jakmile jsme odehráli poslední představení předešlé inscenace. My totiž každý rok začínáme znovu – obdivuji amatérské soubory, které dokážou držet inscenaci na repertoáru třeba tři roky. To bych u nás pohořela. Jednak lidi odejdou, náhrada za ně není, a nás by to prostě nebavilo. A pak my děláme kulisy pro naše jeviště, takže se s nimi skoro nikam nevejdeme, a nikam tedy nevyjíždíme. A nejtěžší bylo sejít se všichni na zkoušce. To je náš letošní veliký problém. Dřív když někdo směnoval, tak nehrál. Jenže to bych teď brzy zůstala na jevišti sama. O víkendech zkoušet nechceme, protože lidé si chtějí odpočinout. Když se tomuto koníčku chce člověk věnovat, musí si vzít mnohdy dovolenou, což občas nebudí 
u zaměstnavatelů zrovna nadšení.

Je pro vás tato hra něčím nová, nezvyklá, nebo už jste za ta léta zvyklí téměř na vše?
Vždycky se objeví něco nezvyklého a pokaždé mě osobně něco rozhodí. Letos to byly chřipky a směnování lidí v zaměstnání. Tentokrát je tato hra světelně i zvukově dosti náročná. Jenom příprava těchto technických záležitostí Petru Štefáčkovi, Haně Loubkové, Pavlu Linkovi i mně zabrala nejméně čtrnáct dní intenzivní dvanáctihodinové práce denně. Samozřejmě je to hrubý přepočet hodin strávených u aparatury.