Festival se uskuteční v areálu letního parketu v obci Dobrohostov u Havlíčkova Brodu v tradičním srpnovém termínu 18. – 20. srpna 2017. Ozdobou druhého festivalového dne bude plnokrevný koncertní set kapely Krausberry.

Když v roce 1984 Petar Introvič vyhodil z Bluesberry Martina Krause a s ním skoro celý zbytek kapely, nikdo nejspíš netušil, že to bylo to nejlepší, co se Martinovi mohlo přihodit… "U Intráka jsem neměl prostor, vlastně jen asi čtyři písničky… Měl jsem tehdy písniček na celý program a chuť ty své šaškárny předvádět. Takže jsem vlastně šťastný, že mě vyhodil, možná bych mu za to měl ještě něco koupit… Jinak bych se sám neodhodlal, zase tolik odvahy jsem neměl, abych si postavil kapelu a myslel si, že ji bude někdo poslouchat," říká Martin Kraus v jednom z rozhovorů pro Deník.

Ve stejném rozhovoru mimo jiné glosuje výběr skladeb pro bilanční dvojí CD. Album chronologicky představující všechny zásadní písně vyšlo 15. května 2015, tedy přesně v den Martinových šedesátých narozenin. Zpěvák, který před šesti lety překonal vážnou nemoc, je zpátky a jeho pódiové třeštění podpořené zábavnými texty a přímočarou muzikou na obou březích blues a rocku objevují další a další generace fanoušků.

Martine, jmenoval se některý tvůj soused v domě Šíma? A chtěl bys být prezidentem země? Poslyš, zrovna je to aktuální výzva. Ptám se, jak hodně jsou tvoje často epické texty založeny na skutečných událostech…

Jmenoval se Šimčík a říkalo se mu Šíma. Furt se kamarádil s mojí ženou. Ukázalo se ale nakonec, že byly kamarádky a bavily se o vaření a chlapech. To už jsem ale měl písničku "V našem domě", kde vystupuje Šíma jako svůdník mojí ženy, dávno hotovou a už jsme jí pár let hráli… Prezidentem bych být nechtěl a chasníci, co se tu starají o politickou situaci, se mi nelíbí. To mám v kapele příjemnější lidi. Moje texty jsou většinou založeny na skutečné události, ale podle potřeby si je přibarvuji.

Jakou písničku hraješ na koncertech nejradši? A mění se to v běhu času? Myslíš, že ještě někdy složíš věc, která překoná třeba Starý časy? A je to pro tebe vůbec důležité?

Nevím, kterou hraji nejraději, ale ty, co mě omrzí, hrát přestanu. Během času se to mění. Čím jsem starší, tím mě víc baví cajdáky. Co ještě složím a jestli vůbec něco, netuším a neřeším.

Zatím posledním počinem kapely je dvojalbum s nejlepšími nahrávkami z let 1987 až 2007, které jsi sám pečlivě vybral. Jak to vypadá s natočením nového CD? Skladby na ně už evidentně máte…

Až to přijde, tak se to stane. Nevím.

Jsi založením showman. A v jednom z rozhovorů jsi uvedl „Ve studiu většinou není taková zábava jako na koncertě“. Je těžké dostat ve studiu do skladeb ten ajfr, tak typický pro tvé koncerty? Máš na to nějaký recept?

Studio je práce a koncert je zábava. Ajfr se ve sterilním prostředí studia hledá těžko. Možná kořalka nebo pivo může trochu pomoci. Někteří muzikanti ale naopak toto prostředí tvorby a hledání správných zvuků a efektů milují. A to samozřejmě i v mé partě.

Jaké to je v Beatové síni slávy? S kým si tam nejvíc rozumíš?

Nevím, kdo tam všechno bydlí. Neřeším to, ale abych nemachroval, bylo mi to milé.

Podle vlastních slov nejsi velkým sběratelem peněz. To je inspirativní – možná by byl svět lepším místem k životu, kdyby ubylo velkých sběratelů. Uživí tě koncerty?

Teď co nemusím už řešit děti a potřebuji jen na pivo a benzín, tak jo.

Chodíš ještě někdy do hospody Na faře na Hanspaulce?

Už jsem tam nebyl dlouho. Naposled asi před třemi lety s chotí procházkou.

Nelze přehlédnout podíl Zdeňka Vřešťála na hitech ve stálém repertoáru: Vlakem na Kolín, Můstek, Ohníčky…

Ohníčky již v našem stálém repertoáru nejsou dlouho. Nicméně "Kolín" mě baví furt i po tolika letech. Asi se mu fakt povedl.

V jednom z rozhovorů říkáš: „Když se náhodou s Blue Effectem Radima Hladíka sejdeme někde na festivalu, ptám se ho, jestli je Hrob takzvaně volný. A když je, tak jej hned do programu zařadíme.“ Hrob už je volný napořád. Jak na Radima vzpomínáš?

Bylo to naopak. Radim se mě ptával, jestli je Hrob volnej? Teď to zní až morbidně, ale mívali jsme z toho srandu. Byl to hodnej chlap a skvělej muzikant.

Pobavila mě tvoje charakteristika bubeníka Štěpána Smetáčka („Coby potomek slavných předků, v jejichž rodinách se píšou noty dřív, než se mluví, tvoří nejsložitější kompozice. Nutí nás do nich, což je pak strašná práce se je naučit, zvlášť když jsme staří, líní a zvyklí psát čtyřakordové věci.“). Jak týpek „odmalička obklopený vážnou a jazzovou hudbou“ najde cestu právě do Krausberry? Je velkou termínovou komplikací jeho paralelní angažmá v kapele Wanastovi Wjecy a v dalších projektech?

Líbilo se mi jak hraje a tak jsem mu před mnoha lety zavolal, že s ním chci hrát, a že jsem strašně ješitnej a jestli to nevezme, že se šíleně naseru. S Wanastovkama to občas v létě koliduje. Máme ale domluvenou alternaci, krásnou a milou Páju Táboříkovu, takže se většinou těšíme na koncert Wanastovek.

V Havlíčkově Brodě jsi odehrál s kapelou Krausberry několik koncertů. Zřejmě první v roce 1986 na soutěžní přehlídce Rocková Vysočina a zatím bezpečně poslední na akci ROCK FOR BOOK vloni na podzim. Máš na Brod nějakou speciální vzpomínku?

Mám vzpomínku jak na první tak i na poslední hraní v Havlbrodě. Obě jsou speciální a ani jedna se nedá publikovat.

Petr Kletečka