K vidění toho bylo opravdu mnoho. „Například na showroomu mohou lidé vidět naše nejprodávanější světla a ve sklárně veškerý náš sortiment, který vyrábíme. Od čtyřicetigramových výrobků po pětadvacetikilové. A pak je tady k vidění především cesta od výroby až po zabalení, kdy jde výrobek k zákazníkovi,“ přiblížil Jiří Huss, vedoucí výroby.

Nejatraktivnější byla pro návštěvníky výroba sedmnáctikilových lustrů. „To je taková střední váha, vyrábíme i těžší,“ hlásil mistr dílny Michal Kučera. Právě na osvětlení se teď sklárna Bomma soustředí nejvíce. „Vydali jsme se designovým směrem, vymýšlíme nové tvary a objednávky nám neustále přibývají,“ řekl Huss.

Nechybělo ani tradiční foukání skla, které si odvážnější návštěvníci vyzkoušeli na vlastní kůži. „Foukal tady i malý klučina. Když je sklo horké, tak je to v podstatě stejné, jako když si foukáte čaj. Samozřejmě ale čím více sklo stydne, tím větší sílu potřebujete,“ prozradil jeden ze sklářů Pavel Zvěřina.

Do sklárny Bomma v sobotu zavítalo kolem stovky návštěvníků. „Počítali jsme se skupinkami po patnácti dvaceti lidech a ve finále jsme chodili třeba jen se třemi čtyřmi. Oproti loňsku byl zájem trochu slabší, ale myslím si, že to nebylo nezájmem o naše řemeslo, ale spíše termínem. Přeci jen v okolí probíhala spousta dětských dnů a rodiny s dětmi navštívily raději je,“ zamyslel se vedoucí rafinování skla Petr Ryšavý, který se v sobotu ujal role průvodce.

Zájemci se mohli do areálu sklárny podívat už v pátek, kdy se tady konalo sklářské jamování. „To bylo letos takové oživení programu. Přijelo osm sklářských firem a každý zástupce měl hodinu na svou prezentaci. Výrobky, které skláři s láskou vyrobili, mohli lidé vidět v sobotu na dni otevřených dveří,“ popsal Huss.

A co to vlastně sklářské jamování je? „V hudbě jamování znamená hraní různých tónů bez not a podobné je to i ve sklářství. Každý si v podstatě dělal, co chtěl. Vůbec jsme neměli určený nějaký směr, kterým se museli řídit, ale vytvářeli to, co je v tu chvíli napadlo. Právě to je na tom to nejhezčí,“ odpověděl Huss.

Cílem ale nebylo být lepší než ostatní. „Jamování nebylo soutěžní, byla to jen forma prezentace. Šlo o to se sejít, pokecat a utužit vzájemné vztahy. Sklářů je totiž čím dál méně a už se v podstatě všichni z celé republiky známe,“ vysvětlil Huss.

Ačkoliv ale sklářů ubývá, sklářské řemeslo jako takové prý vzkvétá. „Dnes je těžké sehnat dobrého skláře a cesta na vrchol je opravdu dlouhá. Když přijde nějaký mladý kluk po škole, tak mu trvá třeba pět let, než se něco naučí, a dostat se na pozici mistra může trvat klidně deset let. To je právě jedna z věcí, které mladé od sklářství odrazují,“ posteskl si Huss.

„Sklářství je srdeční záležitost a když vás to nechytne a nemáte to v srdci, tak to ani nemůžete dělat. Až skončí generace starších sklářů, tak nevím, co budeme dělat. Toho se bojím nejvíc. Ale rozhodně se nebojím, že by sklářské řemeslo zaniklo, protože neustále roste,“ dodal s úsměvem Huss.