VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Tragický osud malíře a grafika Otakara Štáfla

Havlíčkův Brod – V sobotu to bylo přesně sedmdesát let, co tragicky zahynul malíř, grafik a neobyčejný člověk Otakar Štáfl.

15.2.2015
SDÍLEJ:

Rodný dům Štáfla.Foto: Archiv/Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod

Psal se 13. únor 1945 a tehdy šedesátiletý Štáfl ani v nejmenším netušil, že mu zbývá posledních čtyřiadvacet hodin života. V tento den chystal odjezd z Prahy do rodného Havlíčkova Brodu, jenže na poslední chvíli svůj odjezd odložil o jeden den, protože se ještě potřeboval setkat s továrníkem, který od něj koupil obraz.

Druhého dne, 14. února, krátce po poledni, vylétne ze zamračené oblohy asi šedesátka amerických bombardérů B-17. Jejich kapitán Harold L. Brown si myslel, že dosáhli svého zadaného cíle. Jeho letka měla za úkol bombardování Drážďan. Jenže Američanům již dávno přestaly fungovat všechny navigační systémy a vlivem nepříznivého počasí se odchýlili od původního kurzu.

Kapitán byl netrpělivý, uvědomoval si, že pokud bomby neshodí, nebudou mít dostatek paliva na cestu domů. Najednou spatřil řeku a dal rozkaz k útoku. Bohužel mu však nedošlo, že to není Labe v Drážďanech, ale Vltava v Praze.

Osudný moment

Sirény ohlašující bombardování slyšel i Otakar Štáfl společně se svou manželkou Vlastou. Oba se v tu chvíli nacházeli v domovském ateliéru v Mánesově ulici na Vinohradech. Stejně jako mnoho dalších lidí, tak i oni si mysleli, že jde o planý poplach, a schovávat se do úkrytu jim přišlo zbytečné. Jejich rozhodnutí se jim stalo osudným. Bomba spojenců dopadla i na jejich dům a manželé tragicky zahynuli.

Otakar Štáfl se narodil 30. prosince 1884 v Německém (Havlíčkově) Brodě jako syn řezbáře.

„Jeho rodný domek stál v parku Budoucnost v místech, kde nyní stojí Šteflíčkova vila vedle bývalé Obchodní akademie v Havlíčkově Brodě. Zde Štáfl prožil své mládí," říká brodský historik Michal Kamp.

Bystrý, nepokojný, zvídavý chlapec, který se o vše zajímal, prolezl každičký kout, žádné zahradě se nevyhnul a se svými kamarády byl známým strůjcem mnohých taškařic, o nichž rád a barvitě v pozdějších letech vypravoval. Nejen tyto, ale i mnoho dalších podnětů učarovalo jeho vnímavé duši a dalo mu nevyčerpatelné bohatství dojmů, ze kterých později čerpal ve svých malířských dílech. Již ve školních letech rád kreslil a maloval.

Podle dobových vyprávění rád vysedával v ulicích města a zručnou rukou zachycoval nejen krásu křivolakých uliček, ale i všední městský život. Z toho důvodu jako student staroslavného brodského gymnázia projevoval jen nepatrný zájem o suché školské vědy. Jeho rodiče z toho rozhodně nebyli nadšeni, neboť z něho, jak sám později uvedl, chtěli mít fláterníka.

Šfáfl však situaci vyřešil po svém. V roce 1903 prodal vlastní i vypůjčené školské knihy a s pouhými dvěma zlatkami a dvaceti krejcary ujel bez rozloučení do Prahy, kde se chtěl věnovat své největší lásce – malířství.

Ukaž, co umíš

„Hned první den navštívil profesora a velmi známého malíře Ferdinanda Engel᠆müllera. Ten mu řekl, ať ukáže, co umí. Profesorovi se velmi líbily jeho dosavadní obrazy a ihned ho přijal do své krajinářské školy jako svého žáka," uvedl historik Václav Šplíchal z Jihlavy. Ten dodal, že profesor nabídl Štáflovi i ubytování ve svém domě.

V jeho ateliéru, nalezl rušné bohémské prostředí, v němž se plně vyžíval. Vynikal úžasnou pílí, houževnatostí a mimořádným talentem, takže se velmi brzy stal jeho předním žákem. Po půl roce se dostavily první úspěchy.

„Svůj první honorář dostal za tři vystavené akvarely v pražském Rudolfinu. Za ně sklidil obrovskou chválu a cenné uznání," podotkl Šplíchal. Díky tomu povolily i ledy mezi Štáflem a jeho rodiči. Ti byli na syna pyšní.

Další úspěchy se dostavily takřka okamžitě. Mladému Štáflovi učarovala především náročná grafika a výrazové techniky, které se později staly i jeho nejoblíbenější technikou. Tu uplatnil například i ve tvorbě četných ex libris, která maloval po celý život. Perokresbami zdokumentoval v roce 1907 Chrudim pro knihu profesora Mušky „O staré Chrudimi" a mnoho jeho obrázků vyšlo takřka okamžitě v časopisech Český květ a Zlatá Praha.

„Štáfl žil bohémský život a netajil se tím, že má rád ženy. Jeho první manželka byla dcerou vlivného ředitele nakladatelství Politika. Václavu Brychtovou si Štáfl vzal v roce 1910," popisuje Šplíchal.

V nakladatelství získal i zaměstnání a zdokonalil se v grafické práci. Jako grafik se podílel na tvorbě plakátů i na komerčně využitelných obrazech – drobných dřevořezů, dřevorytů, linořezů, litografií a pohlednic.

Štáfl se v těchto letech podílel také na vzniku několika filmů a společně s Maxem Urbanem některé filmy režíroval nebo v nich i hrál. Mezi ty nejznámější patří, Šaty dělají člověka, Konec milování nebo Estrella.

Kulturní angažovanost

Během 1. světové války pomáhal také v mnoha humanitárních podnicích konaných ve prospěch strádajících umělců, válečných vdov a sirotků. V Havlíčkově Brodě pak podněcoval stavbu pomníku Karla Havlíčka Borovského.

Organizoval a pomáhal při různých kulturních programech, které peněžně přispívaly na fond potřebný k realizaci tohoto záměru. Rodné město zachytil na desítkách svých děl, přičemž mnohé z nich se dochovaly do dnešní doby.

V roce 1917 se rozvedl se svojí první manželkou a o deset let později se znovu oženil s Vlastou Koškovou, se kterou také zahynul v troskách ateliéru. „V té době byl Otakar Štáfl velmi aktivní. Již po válce v souvislosti se stavbou pomníku uhájil existenci barokních památek na náměstí v Havlíčkově Brodě, kde měla být socha Karla Havlíčka Borovského postavena," prozradil historik Kamp.

Ten dodal, že socha byla nakonec umístěna v parku Budoucnost, kde stojí dodnes. „Štáfl se angažoval i v ochotnických představeních, která režíroval. Pomáhal i při úpravě a výzdobě interiéru Havlíčkova domu v polovině dvacátých let," doplnil Kamp. Ten podotkl, že velkým počinem byla i jeho spolupráce na organizaci a zdárném průběhu oslav dvě stě let trvání gymnázia v Havlíčkově Brodě.

Kromě Vysočiny a Prahy jezdil Štáfl po dobu dvaceti let také na Slovensko do Tater. Jejich krásu zachytil v nesčetných akvarelech, ale i v monumentálních olejomalbách, které i v dnešní době dokáží ohromit. Není tedy divu, že se stal nejproslulejším malířem horských Tater. Svá plátna i akvarely zachycující tatranskou krajinu vystavoval na mnoha výstavách doma i za hranicemi.

Foglar v sukni

Manželé Štáflovi byli i aktivními horolezci a jeho žena Vlasta psala a publikovala knihy pro dívky. „Stala se Foglarem v sukni. Projevovala velký zájem i o skauting, horské pěší túry nebo životní osudy horalů. V Tatrách je po ní pojmenován i jeden skalní vrchol, kde uskutečnila prvovýstup," prozradil historik Šplíchal. Ten dodal, že jen díky horolezectví dokázal Štáfl namalovat tak velkolepé obrazy tatranské krajiny. „Žádný jiný malíř v té době asi nelezl po skálách s malířskou výbavou," usmíval se Šplíchal.

Kromě Tater zachytil akvarelovou technikou i údolí Váhu, Dunaj a Vltavu. Tato svá díla vystavoval s velkým úspěchem v roce 1937 v Myslbeku.
Jeho vskutku nejzajímavějším počinem byl nápad a pak zbudování symbolického hřbitova obětem hor ve Vysokých Tatrách. Od roku 1932, kdy se o tento záměr začala zajímat Slovenská komise Klubu Československých turistů, až do roku 1938 se Štáfl s přáteli podílel téměř na všem, co přispělo ke zdaru tohoto díla.

Mimo jiné zasazoval dřevěné detvanské kříže, pracně dopravil hlínu, horské květiny a celkově upravoval terén hřbitova vznikajícího pod Ostrevou mezi skalními stěnami. Pro kapličku pak namaloval v Praze i obraz – Snášení horolezce. Obraz byl však v jeho ateliéru při bombardování zničen. Při budování této kapličky neboli cintorínu Štáflovi obětavě pomáhal i jeho stařičký otec.

Když vypukla 2. světová válka, pobýval Štáfl především v Praze. Maloval a ilustroval knihy. Slovensko, kam, měl přístup zakázán, se z námětů vytratilo. Náhradou se mu stala Vysočina, především pak okolí Havlíčkova Brodu, Humpolce a Chotěboře.

Otakar Štáfl o svém rodném kraji psal i v katalogu brodské výstavy v roce 1940. „Vracím se k rodné hroudě až po tolika životních odskocích. Všude jinde jsem hledal krásu a okouzlení. Byl jsem očarován mohutností hor a zapomněl jsem, že i tady u nás je kraj, rostoucí do monumentálností právě jen tou svou prostotou a jednoduchostí. A snad jsem si ani neuvědomil, že kořeny mého bytí jsou rostlé v tomto kusu země, že zde vše mluví ke mně svou prostou řečí, řečí mi nejbližší, a že zde je mi nejvlastněji žít i tvořit. Pozdě jsem si to uvědomil – ne však tak pozdě, abych nemohl svůj dluh splatit," napsal Štáfl.

Během války se rovněž snažil střádat finanční prostředky, které by po válce sloužily jako základ fondu pro zbudování kulturního domu nesoucího název Karla Havlíčka Borovského v Havlíčkově Brodě. Měl to být velký komplex všestranně využitelný, kde by nalezlo své místo divadlo, muzeum, galerie či restaurace a velké společenské sály.

Nic z toho však už nestihl uskutečnit, protože přišel 14. únor 1945 a tragické bombardování Prahy.

Štáflova bašta

Zapomenut však nebyl. V roce 1957 byl otevřen v Havlíčkově Brodě památník, který ho do dnešní doby připomíná. Ten byl umístěn do obranné věže středověkého opevnění, která stojí v těsné blízkosti, kde stával jeho rodný dům v parku Budoucnost. Expozice v této Štáflově baště byla již několikrát obměněna. Kromě originálních předmětů a několika kopií jeho děl zde i nadále zůstává celkem šest z původních osmi diorámat, tedy plastických obrazů. Ty zachycují život Karla Havlíčka Borovského v různých životních výjevech, které Štáfl vytvořil pro výstavu o Karlu Havlíčku Borovském.

Expozice je kdykoliv přístupná po domluvě s pracovníky Muzea Havlíčkův Brod. Muzeum má zároveň i depozitář, ve kterém uchovává řadu děl Otakar Štáfla. Některá z nich, byla zachráněna brodskými občany přímo ze sutin Štáflova ateliéru.

Autor: Filip Brož

15.2.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Josef Mladý

Lídr TOP 09 na Vysočině se obává ztráty demokracie

Volby na Vysočině.
AKTUALIZUJEME
46

ONLINE: Volby skončily. ANO vítězí i na Vysočině

ČSSD Vysočinu neudržela, ANO slaví vítězství

Vysočina – Vysočina už není oranžová. Zmodrala a ovládlo ji podobně jako jiné kraje hnutí ANO. Hlas hnutí ANO dalo 28,63 procent vysočinských voličů. Pro ANO jde o výrazné zlepšení oproti minulým volbám v roce 2013, kdy pro tuto stranu v kraji hlasovalo 15,89 procent voličů.

Reakce ODS: Otázka je, kam bude republika směřovat

Vysočina - S potěšení sledoval v Modrém domě v Jihlavě výsledky voleb do Poslanecké sněmovny volební štáb Občanské demokratické strany.

Krajský úřad dohlížel na klidné volby

Vysočina – Pracovníci Krajského úřadu Kraje Vysočina, kteří tradičně na volby na Vysočině dohlíželi, se během hlasování nesetkali s žádným závažným problémem nebo nedostatkem.

Přibyslav: Voliči jsou vzorní

Přibyslav – Ve třech volebních okrscích se volilo v Přibyslavi. Do budovy radnice přicházeli jak obyvatelé města, tak i voliči ze všech místních částí. V každém okrsku bylo zapsaných přes tisíc voličů, účast už v pátek překročila 40 procent.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení