Novelu začala psát ve svých pětadvaceti letech ve vesničce mezi Přibyslaví a Havlíčkovou Borovou, pod dívčím příjmením Setničková, v roce 1944 a vydala ji v roce 1946 již jako provdaná, pod příjmením Kolárová. Deníku to potvrdil syn spisovatelky Vladimír Kolár.  

Ke komu maminka v mládí z Prahy do Modlíkova a Hřiště jezdila?  
Do Modlíkova máma jezdila za války ke své tetě Poulové, která tam měla v bývalé škole obchod se smíšeným zbožím. Tyhle detaily se starousedlíky vypátral modlíkovský starosta Miroslav Štědrý, který vyšel ze zmínek o návštěvách vesnice v maminčině vzpomínkové próze Divný čas, divná láska. Máma jezdila i k bratrovi tety Poulové do Hřiště. Některé další věci ovšem nejsou dosud jasné. Bezpečně si vzpomínám, že maminka mluvila i o příbuzných Hochových. Jméno si pamatuji i proto, že otec, který byl za války v československé vojenské jednotce ve Velké Británii, se tam seznámil s budoucím světoznámým tiskovým magnátem Robertem Maxwellem, tehdy ještě chudým chlapcem ze Slovenska – Jánem Ludvíkem Hochem. Vzpomínám si, že máma zmiňovala jeho vzdálený příbuzenský vztah k Hochovým. Jenže pamětníci ubývají, podobné pátrání je čím dál složitější.

V Modlíkově napsala svůj literární debut, o čem byl?
Byla to knížka Psala jsem pro tebe. Ta znovu vyšla k nedožitým maminčiným devadesátým narozeninám. Máma ji psala na konci války – a částečně jistě i v Modlíkově, některé reálie tomu nasvědčují – poté, kdy protektorátní cenzura zakázala vydat její román o Janu Nerudovi. Rozhodla se tedy pro nadčasový příběh o lásce, kdy se hrdinka formou deníku svěřuje své dceři s úskalími milostných citů. Kniha vyšla hned po skončení války a do dobového ovzduší, které mělo zcela jiné priority, u kritiky nezapadla, ale čtenáři knihu přijali s velkým nadšením. Velmi zajímavě o recepci knížky psal vloni literární historik Milan Blahynka v týdeníku Obrys-Kmen.

Na Modlíkov a Hřiště Jaromíra Kolárová vzpomíná v memoárech Divný čas, divná láska. Jaký byl váš podíl na vydání knihy, která vyšla již po smrti maminky?
Můj podíl byl čistě editorský, do textu jsem nijak nezasahoval, jen jsem jej rozčlenil do kapitol a těm jsem dal názvy. Vím, že maminka chtěla navázat na svou vzpomínkovou prózu Náš malý, maličký svět z roku 1977, a tak jsem formální podobu navazujícího dílu přizpůsobil již vydané knize. Rukopis byl velmi kvalitní, mohl jsem tedy jednat rychle; v lednu 2006 máma zemřela, kniha vyšla už na podzim toho roku.  

Vzpomínala na své mládí, které o prázdninách prožívala na Přibyslavsku?
Na ta léta vzpomínala často, zvláště když jsme všichni tři sourozenci ještě byli malé děti. Tehdy bylo zvykem hlavně dlouhé zimní večery bez televize vyplňovat vyprávěním. Vzpomínala na tetu, strýce, sestřenice, na bratrance Standu, kterého na Přibyslavsko vozila z Prahy,
i na malou Marušku z rodiny tety, kterou jsem náhodně poznal jako učitelku v pražské mateřské škole, kam jsem o mnoho let později vodil svého syna. To vzpomínání se, žel, odehrálo tak dávno, že detaily si už nepamatuji.  

Maminka v Modlíkově prožila jednu ze svých prvních lásek, došel tento vztah naplnění?
Ve své próze má hezkou vzpomínku na modlíkovského chlapce, se kterým prožila příjemné chvíle. Slyšel jsem, že jeho identita je už známa a že šlo snad o víc, než prozrazuje kniha. Já sám znám příběh jen z knížky, máma se mnou o tomto mladíkovi nikdy nemluvila. Ale mohu snad prozradit, že mé sestře Mileně (když se jí stalo něco podobného) prozradila, že chlapec za ní později přijel do Prahy. Máma si uvědomila, že pro ni zůstává navždy spjat s prostředím a přírodou Modlíkova, že jeho zarámování velkoměstským ruchem působí nepatřičně. Rychle tento romantický vztah ukončila. Ale v knize Divný čas, divná láska jsou přiblíženy i jiné maminčiny lásky, lidé se na ně při besedách ptají, o koho v jednotlivých případech jde. Dnes určitě nikomu neublížím a možná pomůžu literárním historikům, když prozradím, že onen básník, do kterého se máma zamilovala ve vlaku cestou z máchovských oslav v Bělé pod Bezdězem a který pár dní nato zemřel, byl Ladislav Maršíček, nejstarší bratr básníka Vlastimila Maršíčka. Další z fascinujících mužů, onen blonďatý Mirek, na kterého máme vzpomíná, byl Miroslav Drápal, známý překladatel a nakladatelský redaktor. Vím to přímo od něho. Ještě jako sedmdesátník se „zlobil“ na mého otce, že mu Jaromíru přebral. Byl jako tank, svěřoval se mi tento stále přitažlivý muž s trochu uslzeným úsměvem, neměl jsem proti Frantovi žádnou šanci, docela mě převálcoval. Třetí z mužů, onen platonicky milovaný šéf, to byl šéfredaktor protektorátního A-Zetu Bedřich Pangrác. O vztahu s bulharským odbojářem vím jen z knihy, žádnou další informaci nemám. Ale posledního ze vzpomínaných mužů, tesařského mistra, jsem osobně znal. Byl to Vilém Turčín, kterého jsem jako začínající novinář objevil coby pozapomenutého hrdinu pražského květnového povstání, dělal jsem s ním rozhlasový pořad o tom, jak se zúčastnil obrany Staroměstské radnice a jak z hořící budovy s nasazením života vynášel raněné. Po válce pracoval ve filmařských dílnách na Barrandově, o jeho vztahu s mámou jsem neměl nejmenší tušení.  

Byl v Modlíkově někdy váš tatínek?
Ano, ta situace je působivě popsána v maminčině vzpomínkové próze, přijel do Modlíkova za mámou v létě roku 1939, aby se s ní rozloučil. Se svými bratranci se totiž pokoušel dostat se za hranice, což se jim těsně v předvečer německo-polské války už nepodařilo. Sám pak emigroval až v dalším roce, bratrancům se útěk nepodařil, všichni zahynuli v koncentrácích.  

Vrátila se maminka do těchto dvou vesnic někdy později?
Myslím, že jednou, někdy kolem roku 1965, s otcem vyrazili autem po místech spojených s jejich mládím. Projeli Šumavu, kde měl kořeny táta a kam máma do blízké vesnice jezdila jako dítě ve zhruba stejné době, a podívali se i na Vysočinu, do Přibyslavi, Hřiště, Modlíkova, Žižkova Pole, Železných Horek. Ale myslím, že docela anonymně, vzpomínky asi byly bolestné, už podobnou cestu nikdy neuskutečnili.

Máte na Přibyslavsku ještě příbuzenstvo? Vím, že jste vloni byl poprvé v Modlíkově, jaké jste si z vesnice odnesl dojmy?
Přijetí bylo úžasné, lidé na besedě byli skvělí. Sečtělí, informovaní. A vesnice si kupodivu zachovala hodně z někdejší podoby, známé z fotografií. Ty obavy, které maminka vyslovila ve vzpomínkách, že by už Modlíkov zřejmě nepoznala, by se jí nevyplnily. Jen už zřejmě nežije nikdo z přímých pamětníků, kdo by si na její návštěvy mohl vzpomenout.

Nelehké osudy rodičů po válce jste vypodobnil v knize Co už máma nenapsala. Můžete rodinné drama shrnout?
Otec se stal obětí vykonstruovaného procesu, byl obviněn ze špionáže, sabotáže a velezrady a odsouzen na 15 let do vězení. Život si zachránil jen tím, že odolal hrubému nátlaku a nikdy se k vykonstruovaným zločinům, ze kterých byl obviněn, nepřiznal. Původní režie ho chtěla zařadit po bok obžalovaným v hlavním procesu s Rudolfem Slánským, hrdelnímu trestu však spolu s Josefem Smrkovským oba unikli jen proto, že nebyli dostatečně na monstrproces připraveni. Když pak došlo k jejich, už jinému procesu, byla už trochu proměněná doba, s provazem se už poněkud šetřilo. Ale při Slánského procesu zapomněli prokurátorovi Urválkovi změnit text jeho úvodní řeči, proto jsou jejich jména (Kolár, Smrkovský) skloňována, jako by tady před soudem stáli i oni.

Jak jste spolu se sestrami prožíval skutečnost, že otec se stal obětí poválečných nezákonností? Dotklo se to hodně vašeho dětství?
Jako malé děti jsme zpočátku netušili nic, samozřejmě nepřítomnost otce jsem jako kluk vnímal těžce, ale měl jsem kamarády, kteří otce taky neměli, třebas úplně z jiných důvodů. Po nějakém čase mi to došlo, ale věděl jsem, že se stejně od nikoho nic nedovím, tak jsem se o to ani nepokoušel. Pak jsem už jenom s mámou hrál takovou hru, že věřím její verzi o tátově dlouhodobém pobytu v nemocnici, a bylo to asi pro mě to nejlepší. Jen tak jsme mohli prožít krásné, na zážitky bohaté dětství. Že máma svou oběť odnesla těžkým poškozením zdraví (J. Kolárové byla amputována noha – pozn. aut.), to jsem jako dítě nechápal. Ale lépe jsem své pocity, myslím, zachytil ve své knize Co už máma nenapsala.

Jak by asi maminka komentovala současnou politickou, společenskou a kulturní situaci?
Nezemřela tak dávno, takže její názory jsou známé. V posledních letech života byla znechucena rozmáhající se korupcí, nejvíce se však děsila nového rozmachu fašismu a neonacismu u nás, což vnímala jako důsledek přepisování historie, které nerespektuje podstatné dějinné souvislosti. Samozřejmě těžce nesla, že ji znovu ostouzejí často titíž lidé, kteří do ní kopali v padesátých letech a bránili ji v tvůrčím rozletu i v letech šedesátých. K nejnestoudnějším projevům novodobého koniášství patřilo rozhodnutí ředitele nakladatelství Československý spisovatel Miloše Pohorského v závěru roku 1989 o rozmetání sazby jejího románu o Janu Nerudovi Démantová spona, který měl vyjít v Klubu přátel poezie. V ničem si to nezadalo s obdobným verdiktem protektorátní cenzury týkajícím se máminy knihy o stejném autorovi.

Vy jste také spisovatel. O čem je vaše poslední kniha?
Vloni jsem vydal prózu Bylo to hustý, pane profesore, kde jsem se trochu ironickou a humornou formou pokusil zúročit deset nedávných let, kdy jsem učil na střední škole. Ohlasy čtenářů jsou dobré.

Vladimír Kolár
Letos pětašedesátiletý novinář
 a spisovatel prožil složité dětství, když jeho otec byl v 50. letech odsouzen v politickém procesu
 k 15 rokům vězení (v původním scénáři dokonce byl rozsudek smrti), vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, působil v rozhlase, televizi, v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, byl středoškolským učitelem, nyní pracuje jako jazykový redaktor v Hospodářských novinách.

Ivo Havlík