Předchozí
1 z 7
Další

Za svoje úspěchy vděčím rodičům. Ti celých patnáct let vydělávali hlavně na moji sportovní kariéru, teď jim to mohu konečně vracet. Na motorce jezdím už od sedmi let. Začínal jsem na minibiku. Před tím jsem hrál fotbal, zkoušel judo, hledal jsem co by mě bavilo, až jsem si poprvé sedl na minibikovou motorku a byla to, jak se říká, láska na první pohled. Rodiče si mysleli že je to jenom takové krátkodobé poblouznění,ale to se hodně spletli.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni a Deník/Archiv

Chtěl jsem závodit. Rodiče mi na to řekli, tak pořádně trénuj. Na závodech jen nadšení nestačí. Jenže to jsem ještě tehdy netušil, že závodění je také kolotoč peněz a spousta lidí kolem vás, hlavně dobrý tým. Například najít pořádného mechanika, se kterým si takzvaně sednete, je problém. Já hledal dost dlouho mechanika, který by mi seřídil na motorce elektroniku, pak jsem se poradil s tátou a nakonec si dělám sám, samozřejmě společně s tátou. O motorku se mi stará táta a samozřejmě já, jezdím proti týmu, který má obrovské zázemí, dokonalou techniku a přesto jsme lepší my.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni a Deník/Archiv

Jezdit na motorce je na první pohled pěkný sport, ale jednou jste dole, jednou nahoře a k tomu, abyste se dostali dolů stačí okamžik. Samozřejmě že před závodem mám strach. Člověk musí dávat pozor na sebe a vědět, co dělá. Pádů jsem měl spoustu, v noze mám několik šroubů, měl jsem bouračku, kdy mě soupeř doslova přejel. Motorka vážila dva metráky, soupeř s výstrojí metrák a on mi přejel hlavu. Přijela pro mě sanitka. Nechci být v kůži mých rodičů, kteří se musejí dívat na to, jak padám.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni a Deník/Archiv

 Samozřejmě v tomhle sportu je obrovská rivalita. Třeba v roce 1980 se jezdci na slavné Moto GP scházeli společně v depu a bavili se jako kamarádi. To už dneska neexistuje. Můžou za to peníze. V některých případech panuje mezi soupeři doslova nenávist překračující hranici rozumu. Sám jsem to zažil, odporné zprávy a vzkazy..Tohle já nechci, já hodlám bojovat na trati ne v depu. Ovšem i na trati s rozumem. Zdraví je pro mě na prvním místě. K čemu mi budou ceny, když skončím jako mrzák.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni a Deník/Archiv

Závody silničních motocyklů v nejsilnější třídě Moto GP jsem jel několikrát, ale jen na takzvanou divokou kartu. S oficiální účastí jsou totiž spojené obrovské výdaje, až ve výši 500 tisíc euro. Na to u nás sponzora nenajdete. Výjimkou je Karel Abraham, ale toho podporuje jeho otec. U nás sponzoruje závodníky třeba Autoklub ČR, ale i ten má takzvaně svoje koně. Já od nich dostal 20 tisíc. Přitom jenom pneumatiky, které na závodech opotřebujete stojí desítky tisíc korun a ty pneumatiky jsou po závodech na odpis, můžete je jen vyhodit.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni a Deník/Archiv

V tomhle sportu se zbohatnout dá těžko, už proto, že je to jak na houpačce. Jsem rád, že mě město Havlíčkův Brod sponzorsky podporuje. Jedna sezona mě stojí více než 2 miliony korun. K tomu pády, zničená motorka, takže ta loňská sezona nám dala pěkně zabrat, ale zvládli jsme to. Napřklad fabrika BMW od které mám motorku, podporuje závodníky, kteří mají úspěch a jezdí na její značce.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni a Deník/Archiv

Když nezávodím, tak samozřejmě cvičím. Motosport potřebuje fyzičku, vaše motorka, čím má vyšší kubaturu, sice vaši váhu neřeší, ale nedopnout kombinézu je problém. Pověrčivý jsme ze začátku byl, to přiznám, ale v poslední době mě to přešlo. Samozřejmě že mám určité osobní rituály, které dodržuji před závodem. Například v jakém pořadí si oblékat kombinézu, kterou ruku dřív… no a samozřejmě věřím, že tam nahoře je někdo kdo na mě dává pozor i když s tím má asi hodně práce.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni a Deník/Archiv