Předchozí
1 z 9
Další

Petr Máša je restaurátor z Přibyslavi

Už od střední školy jsem chtěl být výtvarníkem. Hlásil jsem se na výtvarnou školu, ale v době mého mládí k přijetí na takovou školu nestačil jen talent, ale také, kromě protekce, politická angažovanost rodičů. Můj dědeček byl živnostník, otec byl sice veřejně činný úředník, ale v KSČ nikdy nebyl. Takže jsem místo umělecké školy v Praze šel studovat na čtyři roky sochařsko-kamenickou školu do Hořic. Dneska se ta škola jmenuje Střední průmyslová škola kamenická a sochařská.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni

Škola měla a má skutečně v uměleckém světě dobrý zvuk. Vychovávala všestranné odborníky. Studovali tady například slavný sochař Jan Štursa, Ladislav Šaloun a Otakar Kubín. Škola vznikla v 19. století, protože se v okolí těžil kvalitní pískovec. Časem se ukázalo, že je třeba spojit těžbu s odborným vzděláním. Škola patří mezi nejstarší instituce v Evropě a možnosti, kterými z hlediska školení disponuje, jsou i v dnešních podmínkách unikátní. Ve škole učily zajímavé umělecké osobnosti, v dílnách zase pracovali zkušení kameničtí mistři s mnohaletou praxí. Od nich jsme se naučili pracovat s místním hořickým pískovcem, který byl levnější a lépe opracovatelný než běžný křemičitý pískovec.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni

Po absolvování školy v Hořicích jsem čtyři roky pracoval v depozitáři v paláci Kinských. Pak jsem se na volné noze věnoval reprodukci volných uměleckých prací sochařů do kamene v průběhu práce jsem dělal zkoušky na UMPRUM a AVU, ale tam byla obrovská konkurence. Šanci měli třeba jen čtyři lidé ze dvou stovek a zase hrála hlavní roli politika, při přijímacím pohovoru byly hlavně otázky na téma socialismus, Velká říjnová socialistická revoluce a podobně. Zkoušky jsem udělal, nevzali mě. Nakonec jsem se ale oklikou dozvěděl, že se na vysokou uměleckou školu nedostanu, ani kdybych stokrát chtěl, bez ohledu na talent. A to kvůli velmi negativním politickým posudkům z místa bydliště, z Přibyslavi, kde jsem už několik let trvale nežil. V roce 1968 jsem přijel z Prahy domů a zúčastnil se jedné akce na náměstí, kdy skupina lidí chtěla strhnout sochu ruského vojáka.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni

V Praze jsem působil asi 25 let. Měl jsem tam svůj ateliér a bydlení. Hlavní moje práce bylo restaurování soch. Pracoval jsem buď sám, nebo ve společnosti kolegů. Ovšem získat zakázky nebylo tak jednoduché. Tehdy působila v Československu takzvaná umělecká komise. Nabídky na restaurátorské práce od investora chodily přímo komisi. Naše povinnost byla se ke komisi dostavit a požádat o práci.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni

Bohužel ten úřední kolotoč se v současné době nezměnil. Dříve práci restaurátora posuzoval, kromě jiného, skutečný odborník. Dnes do tohoto procesu vstupují i úředníci. O pracovní postupy se dohaduje Národní památkový ústav, investoři, úředníci z města i okresu. Kontroly jsou povinné ze zákona. Naší povinností je pořídit podrobnou dokumentaci v několika kopiích, jak dokumentaci písemnou tak i několik fotokopií.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni

Restauroval jsem například mariánský sloup v Poličce, který je vysoký přes dvacet metrů. Je z pískovce, autorem je Jiří František Pacák z Litomyšle. Sloup je považován za jedno z vrcholných barokních děl svého druhu v Čechách. Na něm jsme pracovali celkem čtyři. Zajímavé byly i restaurátorské práce v Žacléři a na dolním hřbitově ve Ždáru nad Sázavou, kde jsem restauroval sochu anděla blažené smrti.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni

Na práci restaurátora cítím hluboký obdiv k umění a znalostem našich předků. Gotika, baroko, to jsou umělecké slohy, které přetrvaly staletí, přitom si člověk musí uvědomit, že tehdejší řemeslníci neznali moderní stroje. Měli k dispozici jen dláta, kladiva, primitivní kladky a vlastní ruce. Při každé restaurátorské práci se člověk něco nového naučí. Já, abych zachoval styl, pokud restauruji nějakou barokní památku, snažím se pracovat stejně jako tehdejší řemeslníci, za pomoci dláta a jednoduchých nástrojů.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni

Používat při restaurování staré materiály, to je otázka. Věrná kopie těchto materiálů je dneska těžko možná. Staré recepty se většinou nedochovaly, a pokud ano, obávám se, že v dnešní době by už neměly tu účinnost, na základě zkušeností a na základě konzultací s památkáři se používají minerální hmoty nejvhodnější pro konkrétní kámen. Ovzduší se také změnilo, působí saze, kyselé deště, emise, topení. Jeden známý historik z Pardubic mi tvrdil, že starodávné kamenické receptury by se našly, třeba v historických záznamech, ale to by je musel někdo přeložit z latiny nebo ze švabachu. A druhý problém je, kde by se daly koupit potřebné suroviny, když už ani obyčejné mléko, které se do některých směsí přidávalo, není, co bývalo.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni

Restaurování historické památky, například sochy, je dlouhodobý a náročný proces. Nejdřív je potřeba sochu umýt, nechat usušit, ovšem nemělo by to být na prudkém slunci. Pak se socha nastříká chemickým nátěrem, aby se povrch zpevnil. Technika jde kupředu, používají se různé moderní tmely. Na výsledku to ale nesmí být poznat. Socha by neměla po restaurování vypadat jako nová, ale jako socha, která je stará stovky let a dál přirozeně stárne. Ovšem i v tom se móda mění. V Rakousku je například moderní restaurovat sochu tak, že po práci vypadá jako nová, jako kdyby zrovna vyšla z dílny.

Foto:Deník/Štěpánka Saadouni