Ale všechno a všichni stárnou, postupem času se jich dotknou nemoce a jejich okolí se pomalu smiřuje s tím, že odchází. Ať už jde o člověka, zvíře nebo rostlinu.

Nejinak tomu bylo i na hřbitově v Sačanech u Ledče nad Sázavou. Lípy, které kolem hřbitovní zdi rostly po mnohá desetiletí a viděly dávat do hrobu nejednoho člověka, teď také onemocněly. Na jejich stavu se podepsaly bouřky, větry, ale i zub času. A proto i ony by měly mít prostor odejít. Ano, většina stromů roste velmi dlouho, natožpak lípy, náš národní symbol! Ale stejně jako nově narození přebírají prostor po zemřelých, tak jsou malé, útlé stromky vysázeny proto, aby zabraly místo po těch, které by měly odejít.

Zachránit za každou cenu strom, který již šanci na záchranu nemá a ohrožuje hlavně lidské životy, je krátkozraké, neřkuli nesmyslné. I s veškerým úsilím ošetřený strom nemocný zůstane, zmáhá jej stáří. A lidé se pod jeho korunou již nekochají, ale spíše bojí.

Ostrá výměna názorů, která se kvůli sačanským lípám rozpoutala, se dala čekat. Lidé, kteří mají strach chodit na hřbitov v obavě, aby na ně nespadla větev nebo nenašli hrob svých blízkých v troskách, se postavili proti ochráncům přírody.

Je moderní stavět život rostlin nad ten lidský. Ne vždy se lidé k přírodě chovají slušně, ale hlavní slovo by měl vždy mít zdravý rozum. Všechno má svůj čas. Lidé i stromy. A to bychom měli respektovat.