I po letech si vybavuji nejen děj, ale dnes už i zcela typické scénáristické a režijní pojetí otce a syna Svěrákových , ale zejména pak laskavou atmosféru i hluboký a dojemný příběh. Tehdy jsem z kina vycházel jako politý živou vodou. Osvěžený a s pocitem, že stále jsou kolem nás lidi, kteří dokážou udělat poctivý kumšt.

A věřte, nebo ne, stejný pocit jsem zažil teď v sobotu večer, kdy jsem opouštěl penzion a restaurant v maličkém Bílku u Chotěboře, kde si dali dostaveníčko se svými diváky a posluchači herci Vlasta Peterková a František Švihlík – určitě je všichni znáte jako protagonisty populárních Četnických humoresek.

A tihle dva si tam pěkně od podlahy střihli Casanovu. Klasický divadelní kus sice klasicky neuvedli, ovšem pojali ho a divákům představili coby čtenou zkoušku. Rozehráli přitom neuvěřitelně bohatý rejstřík svých hlasových projevů, ozdobili je četnými gesty a tímto způsobem noblesní a humornou hru v Bílku uvedli.

Zkrátka a dobře: bylo to velmi osvěžující. Vidět a slyšet, že i v této době, kdy nás masírují všelijaké vysokonákladové hudební a rádobyzábavné show všeho možného, ale zejména pak nemožného druhu se najdou dva lidi, kteří dokážou udělat poctivý, laskavý a nevtíravý kumšt. Byť třeba jen v malém Bílku u Chotěboře.